Básně Jakuba Řeháka

 11.12.2007

Jakub Řehák (nar. 1978) žije v Praze. Místo dalších informací o sobě si přál uvést následující citát:

„Ale všechny básně ještě nepřestaly být skutečným zaklínáním. Jejich tajemná síla je v jejich soustřeďující a přitažlivé suverenitě, s jakou se přibližují k fantastickým ohňům dětství a libidiosních hyperbol. Nikde jinde než v těchto věčných návratech do zlatého věku není tolik reálné a realisující naděje, která chce všemi prostředky měnit život k té podobě, v níž je původní a nejaktivnější.“ (Vratislav Effenberger: Útěk do skutečnosti)

 

 

Co nevíme

Běh nedělního křečka sotva lze zastavit,
proč taky, sluneční bělmo
se dotýká nahého kolena sklenic i stěn.

Během návratu dechu do pokojů se držíme
za ruce i části o mnoho růžovější,
ale žádný sten, jen slapové jevy nudného poledne.

Přesto se nezříkáme všedních radostí,
byť vedou k témuž a den vane bezpříkladně unyle.
Pozorujeme skrytý život pavouků na dně vany.
Plníme břicha teplou lávou.

To už je bledý krajíc postele namazaný tlustě
a vydatně večerním sádlem.
Tiskneme kapesníky k bolavým zubům
a polykáme.

 

 

Později léto

Růžová omítka
v odpoledním městě.
Kus punčoch
na zdi vrhá stín.
Krájí se úsměvy
jak krajíce chleba.

Holky s podvazkem na klíč
mizí v šeru.
Průchod mezi dvěma domy
ví, že myšina jim
zasvrbí pod kostkovanou sukní.

Potom prázdná prostranství
hospod na sídlišti.

Zní první řev.
Zazvoní klekání
a náhle všechny
holky spí.

Později léto.
V oknech
slabě září
řasená
podvazková
krev.

 

 

Orfeus

Město, tenká čára plná prsti a kamenů mezi zídkou a okapy,
kam neteče voda,
propouští na svět odpolední hlasy, vlajky plné suchého světla
a větru, který se točí kolem temen.

Běž a vyprávěj. Nasaď oči, nos. Ukaž, že inkoust
teče z očí.
Světlo skrz šedé záclony, lidé v křeslech a na gaučích
sledují
kouř v zrcadlech. To padají poslední vrstvy šatů a do úst pomalu
vniká sladký mráz.

Těla se plní spolu s lidmi, zář na protějších domech ucpává pláty oken a střech.
Zmrzlé ruce odlupují kůru zpoza sukní dál
za nakloněné rty.

Jsou ale jiné způsoby, jiné věci.

Hrajeme fasovanou s čepicemi. Děvčátka od vyleštěných podlah
se brzy vrací
a z pytlů na brambory režnou nití
sešívají prádlo
na noční výpravy kolem ohrad.

Možná je za nimi voda a možná jen šaty nacpané vatou,
na kterou už všichni dávno zapomněli, a možná jsi jen ty se šťovíkem v hubě.

Zatím jen tušíš kdy skončí návraty hořka na patrech jazyka,
který ti před tím byl tolik
drahý.

Posloucháš rachot padajícího plechu, skřípění dveří.
Polibky přes zvuk cirkulárky.

Zrcadla na plesnivé zdi plní oči žlutými oplatkami.

Holky vstávají v pět hodin ráno
a svlékají nátělník z froté látky, je to čím dál těžší,
a nikdo neví
proč.

 

Jakub Řehák