Close hearing
Tereza Riedlbauchová 7.12.2007
ČESTLICE
22. září 1994
Den se vyčerpal. Sama samotná je vesnice, zavřená.
Stromy přicházejí blíž k svým spadlým plodům,
jejich koruny bere si tma, jež do nich padá, já s ní.
Rozevřenými vraty provádí anděl poslední dítě,
na návsi kamenný světec odchází do svého stínu
s belhavým psem; takové ticho jim napomáhá, jet i mně.
Rozsvícená okna již odtáhla od cesty domy,
nad farou sykla panenská jižní hvězda.
Z kopřiv vstává ještě chodec s kohoutem na rameni,
u kostela strčí ho pod kabát, a zahne k vám...
Hospoda není tu, už nikoho nepotkám.
Více je hřbitova, jeho zeď přisouvá obzor
až doprostřed vsi. Vezu si kříže ven,
silnice mírný má sklon,
vede ji alej.
Jaromír Zelenka; Objetiny; Triada 1995
Jonáš Hájek si k zamyšlení vybral poezii Jiřího Rulfa, a tak se připojuji s básní Rulfova přítele, Jaromíra Zelenky. Vrchol Zelenkova skrovného díla (Přepadání, Objetiny, Kostelík) podle mého názoru tvoří sbírka Objetiny, psaná nikoliv s „ě“, ale s „je“, protože básník, upoutaný na vozíku, svého času objížděl vesnice v okolí Prahy a jeho sbírka tak vytváří jistý „jízdopis“. Vybrala jsem z ní báseň Čestlice.
Ta se odehrává v napětí mezi přibližováním (stromy přicházejí, zeď přisouvá obzor) a vzdalováním (světec odchází, okna odtáhla domy, den se vyčerpal), otevíráním (rozevřenými vraty) a zavíráním (vesnice, zavřená), vstáváním (vstává ještě chodec) a pádem (spadlým plodům; tma, jež do nich padá, já s ní). Tato aktivita silně umocňuje horizontálu a vertikálu prostoru, která souzní s formou básně, tj. s dlouhými litanickými verši.
První sloka je uvedením do časoprostoru - končící den, zavřená vesnice na samotě, stromy se chovají jako zatoulaná zvěř a nabírají do koruny - paroží tmu. Zatímco v první sloce dominuje právě nepřístupnost a pád, tedy nemožnost směřovat kupředu ani vzhůru, ve druhé sloce dochází k průniku do tajemné vesnice.
Druhá a třetí sloka nás nechává vesnicí projít a setkávat se s těmi zranitelnými. Kromě našeho průvodce, básníka na vozíku, jsou to: dítě, nemocný pes, tajemný chodec s kohoutem na rameni (snad zatoulaný cikán, či jen stín nebo předzvěst rána) a personifikovaná socha kamenného světce. Vesnicí se klene ticho, domy jsou vzdálené, fara se dívá na hvězdy, hospoda zde chybí.
Z tísnivého a nepřístupného prostoru tak projíždějícímu básníku zůstává jen hřbitov, tvořící hranici vesnice. Člověk, který jede po mírně se svažující cestě, vypadá, jako by kříže odvážel. Veze však s sebou dál především kříž svůj: kříž samoty, tichosti, belhavého psa a dítěte.