Dny soudobé hudby '07 - 7. 11.

Eva Reiserová 1.12.2007

Na festivalu Dnů soudobé hudby jsem navštívila koncerty 7. 11. a 15. 11.  Ani jeden z nich mě nepřesvědčil o tom, že bych měla naslouchat hudbě reprezentující název „soudobá“. Jediné, co se vztahovalo k současnosti, byla data vzniku skladeb. Co mě také zaráží, je nulové zastoupení autorů mladších generací. Oba večery navíc utrpěly podivně sestavenou dramaturgií. Na prvním z nich zněla hudba vyjadřovacími prostředky a celkovým pojetím velice podobná, přičemž největší radost mi udělalo, když jsem mohla pozorovat přátelskou sešlost pražských skladatelů. Druhý koncert byl naplněn naopak hudbou velmi kontrastní, ovšem z pohledu celku - jako kdyby se prošlo podzimním ovocným sadem.

 

Koncert 7. 11. představil, v celkem plně obsazeném sále Galerie Lichtenštejnského paláce, skladby autorů Společnosti pro soudobou hudbu PŘÍTOMNOST Praha. První polovina přinesla skladby Ilji Hurníka: Hudba pro klavír,  Josefa Marka: Momenti discreti pro flétnu a harfu, Jindřicha Felda: Sonatina pro piccolu a klavír a Václava Kučery: Romanetto pro harfu a violoncello.

Premiéru Hurníkovy Hudby pro klavír skvěle provedl Miroslav Sekera (jeho výkon bohužel vyrušil zvonící telefon; opravdu nechápu, co dnešní posluchače vede ke stále se opakující bezohlednosti). V průběhu cyklické kompozice, formálně blízké sonátě, osciluje nálada jednotlivých vět mezi „zážehovým“ zarámováním krajních částí (Con fuoco, Amabile, Maestoso. Innocente, Con  fuoco), jíž Hurník dosahuje úmyslně zvolenou klavírní technikou. Při tom, kolik not útočilo na naše uši, je až s podivem, jak skladba působí ve výsledku lehce až průzračně.

Čtyřvětá skladba Momenti discreti pro flétnu a harfu (Liberamente, Allegro moderato, Liberamente, Moderato) J. Marka, byla pro změnu vyrušena pozdě příchozími posluchači (uprostřed věty!). V sále díky tomu panovala celkem nervózní atmosféra. Interpreti Roman Novotný (flétna) a Jana Boušková (harfa) tyto obtíže s nadhledem překonali, přesto ve mně nenechala skladba žádný hlubší dojem. Zvukové možnosti a výhody tohoto obsazení byly již několikrát v historii prověřeny. V tomto případě mi však chyběla provázanost a kompaktnost nástrojových složek a skladba na mě působila jako jedna z mnoha, které jsem už kdesi slyšela. Oproti J. Bouškové, která se snažila o velmi diferencovaný výraz (někdy až do stěží slyšitelných pianissim), působil výkon R. Novotného sice velmi precizně, přesto jednolitě (neproměnlivá barva tónu).

Nervozitu rozladěných posluchačů zmírnil až Jan Machat, který přítomné vyzval, aby si v klidu zkontrolovali své pípající aparáty, a spolu s klavíristkou Alenou Tesařovou - Grillovou provedli v pražské premiéře virtuózní Sonatinu pro piccolu a klavír. Kdo zná Sonátu pro flétnu a klavír Jindřicha Felda, může se nechat při poslechu vést sluchovým instinktem. Sonatina je totiž ve zkrácené podobě její obdobou. Rychlé, milé, vtipné, těžké, snad už jen moc obehrané. Ve třech větách (Allegro, Tranquillo assai ma sempre con moto, Allegro vivo) předvedli oba hráči bravurní výkon. Jen u J. Machata mě překvapilo, že hrál s určitou křečí a zjevnými tónovými potížemi (decrescenda ve vysokých pasážích, přeforsírovaný zvuk).

 

V této chvíli, kdy se dramaturgicky „podařilo“ uvést za sebou tři nekontrastní skladby, zaznělo alespoň na konec první poloviny zvukově výraznější Romanetto pro harfu a violoncello Václava Kučery v podání Jany Bouškové (harfa) a Jiřího Bárty (violoncello). Podle sdělení  v programu chtěl autor převést poutavost a napínavost literárního romaneta do hudebního sdělení bez zvukové popisnosti. Na evoluční formě se odehrávalo zvukové „běsnění“ v dramaticky vystupňovaných gradacích. Spojení témbru obou nástrojů je velice zajímavé, technických možností a zvukových efektů (tremolo, glissanda, flageolety) využívá autor takřka v celé skladbě.

Václav Kučera

Po chvíli se však děje tolik dramat ve zvuku, že je pozornost stržena jen na tuto složku a i při velmi emotivním podání obou sólistů se skladba drobila na jednotlivé úseky - z čehož vycházelo jen drama pro drama. I když provedení často dosahovalo zvukové přepjatosti, byl to J. Bárta, kdo se nechal strhnout na úkor preciznosti (různé zvukové nečistoty; přehnané vibrato hraničící s přerušením tónu), zatímco J. Boušková si hlídala zvukovou kultivovanost.

Jiří Bárta, Jana Boušková

 

Ve druhé polovině večera jsme vyslechli skladby Ivana Bláhy: Alter ego pro housle a violu, Pavla Trojana: Variace na téma J.S.Bacha a Zdeňka Zahradníka: Tobě – tři melodramy na verše Jitky Adamové pro recitaci a klavír.

Alter ego I. Bláhy bylo druhou pražskou premiérou na programu. Minimalistická skladba vychází ze dvou figur, které se nejrůznějším způsobem scházejí, rozcházejí, zaznívají v rytmickém posunu na principu dvou opakovaně se protínajících křivek. Jiří Hurník (housle) a Jan Pěruška (viola) se podíleli na vytvoření principu dvojjedinosti velmi dobrým vyrovnaným výkonem. Tuto skladbu bych z celého večera označila jako jedinou skutečně soudobou. Jak svým námětem, tak zpracováním dokázala spojit minimalistickou hru a zajímavou zvukovou stránku věci s nosným mimohudebním tématem.

Pavel Trojan uvedl v premiéře Variace na téma J. S. Bacha pro dvě violoncella, které se zásluhou hry Petra Nouzovského a Ondřeje Valenty, vystupujících pod názvem Pražské violoncellové duo, staly nejlepším interpretačním zážitkem večera. Základem kompozice je téma první Bachovy dvouhlasé invence. Nejdříve zazní ve své původní podobě, ve variacích se postupně proměňuje nejprve druhý hlas jako doprovod, čímž dochází k přetavení zvoleného materiálu do zcela kontrastní podoby. Postupně atrofuje samotná hlava tématu, až úplně zmizí, načež se od tohoto bodu skladba zrcadlově vrací do výchozího bodu. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli naslouchám raději Bachovi nebo Trojanovi. Bach vyhrál, ovšem v podání interpretů si poslechnu ráda kdykoli i Trojana.

Pavel Trojan s interprety

Večer uzavřela premiéra tří melodramů Tobě (Samota, Tobě, Slzy v moři) Z. Zahradníka na verše Jitky Adamové. Klavírního partu se ujal sám autor, recitovala Petra Doležalová.  Na vzestupnou tendenci druhé poloviny skladba bohužel nenavázala. Navíc velice vybočila z rámce koncertu. Všechny tři části probíhají na poli rozšířené tonality s tím, že třetí část je tonálně nejukotvenější. Text autor zasazoval do míst bez výrazného dění v hudební složce, vzniká tedy řetěz: hudba – slovo – hudba - slovo…, v jehož textových průstřizích jsme vyslechli „moderování“ recitátorky.

Pokud si účel tohoto festivalu vykládám správně, měla by zde být představena nejnovější autorská tvorba, která by obohatila současnou hudební scénu a upozornila by posluchače na skladby, ke kterým se časem budou rádi a se zájmem vracet (bude-li kde). Jsem si jista, že by daleko větší službu soudobé hudbě udělal kratší cyklus výrazných koncertů s propracovanější dramaturgií, než tato nesourodá změť, ve které mnohé tituly neprávem zaniknou a posluchač odchází hudbou unaven.