Koncert skladatelského oddělení Pražské konzervatoře

Hanuš Bartoň 27.11.2007

V úterý 6. listopadu se v Praze v Pálffy paláci na Malé straně konal koncert skladatelského oddělení Pražské konzervatoře, který přinesl novinky naší nejmladší skladatelské generace. Potěšitelné je, že o skladatelské koncerty pořádané konzervatoří je zřejmě značný zájem, o čemž svědčil téměř plný sál. Na programu byly skladby šesti mladých autorů ze tříd tří profesorů – J. Gemrota, E. Douši a O. Kvěcha.

 

Drobná programní svita pro klavír posluchačky 1. ročníku Evy Procházkové překvapila vyspělostí skladebné techniky, stavebnou sevřeností cyklu i částí a zejména již značně vyvinutou schopností zřetelně kompozičně formulovat a rozvinout hudební představu. Stylově vychází z neoklasicismu, absorbuje různé vlivy hudby této orientace. Jsou již ale patrné i cenné náznaky vlastního pohledu. Skladba je velmi dobře nástrojově cítěna, což potvrdila i propracovaná a působivá vlastní autorčina interpretace.

Cyklus písní pro mezzosoprán a klavír Koulelo se koulelo na verše J. Seiferta studentky 2. ročníku Štěpánky Hrubecké melodicky a stylově vychází jednak z lidové hudby, kterou reprezentuje modální myšlení (časté užití lydického modu), je patrný i vliv písňové tvorby 19. století. Závěrečná píseň mi připomněla Dvořákovu vokální tvorbu. Kladem cyklu jsou výrazné melodické nápady, které byly občas poněkud „odsunuty na druhou kolej“ příliš bohatou sazbou klavíru. Skladba zazněla v dobře připravené a výrazově propracované interpretaci Zuzany Michlerové (zpěv) a Evy Procházkové (klavír).

Tři kusy pro housle a klavír japonského stážisty Chuchei Iwasakiho se poněkud vymykaly na koncertě převažujícímu typu hudebního vyjadřování založenému na harmonickém výkladu melodie. Iwasakiho myšlení je více lineární, tonální souvislosti spíše naznačuje než naplno vyjadřuje. Převažuje propracovaná motivická práce, ale v určitých pasážích – např.  v závěru skladby autor prokazuje také smysl pro stavebný význam barvy zvuku a využití zajímavých zvukových rejstříků obou nástrojů. Autor s Yukavi Takai u klavíru podali skladbu přesvědčivě.

Ethno-suita pro niněru, klarinet a akordeon Františka Tomáška (3. ročník) zapůsobila jako vítaný zvukový kontrast oproti převážně „klasickému“ obsazení ostatních skladeb. Nejsilněji na mě působily úseky založené na ostinatu niněry, s minimem melodického pohybu v ostatních nástrojích. Tam, kde bizarní soubor přešel do tradičněji pojatého melodického vyjadřování, se poněkud vytratila jeho výrazná barevná charakteristika, třebaže proporčně byly i tyto úseky v souladu s celkem. Skladbu nastudovali D. Kroupa (niněra), H. Axmannn (klarinet) a autor (akordeon).

Dvě z cyklu Řeckých písní Mariose Christou byly v kontextu programu ojedinělé úspěšnou snahou o redukci kompozičních prostředků. Slokové písně, melodicky vycházející z řecké lidové hudby, jsou vybaveny úsporným, čistě tonálním klavírním doprovodem,  který uvolnil prostor pro výrazné melodické myšlenky vokální linky. Jen v závěru druhé písně autor tento princip porušil, zřejmě v zájmu dosažení dynamického vrcholu. Hutnější akordická sazba klavíru ne zcela naplnila záměr. Pouhá změna polohy a dynamiky klavíru při zachování prosté sazby by možná byla účinnější. Tereza Chyňavová (mezzosoprán) za doprovodu autora hlasově i výrazově zcela přesvědčila a její interpretační výkon patřil k vrcholům večera.

V závěrečné kompozici večera – Třech větách pro dvoje housle, violoncello a klavír Zuzany Michlerové mě zaujaly především ty úseky, kde autorka ustoupila od bohaté nástrojové sazby a soustředila se více na strukturální postatu exponované myšlenky. Bylo to zejména vzhledem k výchozímu virtuózně pojatému charakteru díla kontrastní téma, založené na jednoduchém sekvenčním postupu, diatonicky klesající v třídobém metru. Zde se projevil autorčin smysl pro neotřelý význam elementárních postupů. Interpretace, které se ujali Ondřej Novák a Eva Kačírková (housle),  Petr Chudoba (violoncello) a Pierre-Arnaud Dablemont (klavír), byla zdařilá technicky i výrazově.

Všichni začínající skladatelé svými kompozicemi projevili nesporný talent pro zvolený obor, smysl pro stavbu melodické linie, pro nástrojový zvuk i pro výstavbu skladebného celku. Jejich hudba působí především spontánně, skladby byly vesměs příjemné na poslech, třebaže někdy by větší míra racionální kontroly nad kompozičními prostředky vedla podle mého přesvědčení k ještě působivějšímu vyznění. Uvědomil jsem si zároveň, že to nejtěžší je bohužel ještě čeká. Doby, kdy bylo možné opřít se o obecně sdílený hudební sloh, zřejmě definitivně pominuly. Nezbývá, než sestoupit v myšlení o hladinu níže oproti úrovni již vysoce strukturované hudební myšlenky typu motivu, tématu. Ač je mi to jako „klasicky orientovanému“ hudebníkovi nepříjemné, komponování (možná „historicky vzato“ jen dočasně) asi nemůže začínat, než u samotné podstaty zvuku a jeho skrytých možností. Projde - li skladatel procesem vlastní formulace významů elementárních stavebných kamenů hudby, jeho myšlenky získají nový, jinak nedosažitelný obsah, ať už se stylově zařazují z hlediska dnešní chaotické situace kamkoliv. Ostatně – některé momenty večera se v tomto smyslu jevily slibně. Autoři stojí na začátku svého vývoje a nezbývá, než jim popřát svěží slyšení světa a hodně nápadů, jak toto slyšení představit nám – posluchačům.