Svatopluk Havelka o sobě

Svatopluk Havelka 26.11.2007

Vybrané citáty Svatopluka Havelky z diplomní práce Lenky Mikulové „Osobnost a skladatelské dílo Svatopluka Havelky“

"Když slyším nějakou starší věc, kterou jsem kdysi napsal, jsem někdy dojat a říkám si: Jé, to je hezký, to bych dneska už asi takhle neuměl."

Tvořivost

O tom, odkud přichází inspirace, se velmi těžko hovoří. Inspirace buďto přijde, nebo nepřijde. Člověk by měl umět využít svoje profesionální zkušenosti a měl by si vždy umět poradit. Pokud se nechá vést svými zkušenostmi, často pak stačí jen malé ťuknutí. Já často využívám něco, co je v kontextu mého díla, něco, co mám jen připraveno jako dobrý nápad, ale neměl jsem ještě možnost nápad zrealizovat. Stává se, že v určité chvíli se vám přímo nabízí možnost využít právě některý z těchto zatím nezrealizovaných nápadů. Říkáte si: no, tady bych mohl uplatnit to, o čem já zrovna přemýšlím, to co zaměstnává moje tvůrčí hledání. Tady by se to hodilo! Je to příležitost k dílně a k experimentování. Samozřejmě se těchto nápadů nedá využít vždy. Skladatel se musí samozřejmě především držet toho, co se po něm chce v rámci díla. Ne vždy je tedy možné využít již vymyšleného námětu. To jsou věci, o kterých nevíte, odkud přicházejí a jak se vyvíjí. Svým způsobem je to vlastně takové tajemství. Umělecké dílo má v sobě samozřejmě řemeslnou podstatu, ale má v sobě skryto i spoustu věcí, které se těžko říkají, protože se dají vyjádřit právě jen uměleckým dílem. O hudbě i o filmovém umění se dá ze své podstaty velmi těžko mluvit. Stejně tak jako u herce se těžko vysvětluje jeho genialita strhnout diváky. Souvisí to určitě s jeho zjevem, způsobem mluvy, rolí, kterou hraje a v jakém kontextu, na jaké scéně a s jakým očekáváním diváků. V tom všem spočívá život díla a jeho konzumentů.

Já mám velikého pamatováka na data. Vidím data jakoby v grafu. Tím je pro mne snazší vytvořit instrumentaci. Vždy mě tyto věci velmi bavily a věřím, že moje záliba souvisí s touto schopností. Skladatel potřebuje mít prostorové vnímání pro to, aby dobře instrumentoval třeba pro orchestr. Jde o to, že člověk musí znát souvislosti. Jako například šachista musí znát určité kombinace, aby mohl vyhrát, skladatel také musí vědět, jaké kombinace a jakým způsobem fungují.

Film versus koncertní pódia

Přístup k filmové tvorbě se od té koncertní z mého pohledu liší především v motivaci. Pro film člověk hraje druhé housle. U filmu jde o kolektivní dílo, rozhodující je režisér se scenáristou. Je to služebná funkce. Například stěžejní díla Vojtěcha Jasného jsem bral jako krásnou příležitost a nevyužít ji, by bylo přímo trestuhodné! Vložil jsem do toho vše, co bylo v mých silách a tak se to nakonec po všech stránkách povedlo. Často jsem se divil, že taková složka, jako je hudba, ve filmu stále ještě existuje. Všechny ostatní složky jsou hrubě realistické, až naturalistické. Hudba je naopak abstraktní, až odtažitá a přesto by nám v určitých polohách strašně chyběla. Jsme rádi, že tam je, a někdy má dokonce až dominantní funkci. Kdyby tam nebyla, tak už ve filmu nic dalšího tak emocionálního a hřejivého nenajdeme. Někdy hudba sehrává velmi důležitou roli pro celkovou atmosféru filmu a dostane do filmu polohy, které by nebylo možné vytvořit jinak. I když je hudba ve filmu občas povrchní a levná, přesto vždy nějak funguje. Hollywoodský způsob hudby je někdy plný klišé, způsob psaní slaďáků se opakuje v každém filmu. A ti jejich zvukaři se nebojí takovou hudbu prosadit. Tady u nás se vždy zvukaři bojí hudbu dát nahlas a spíš to nakonec zní, jakoby hrála odněkud zdálky, nikdy skladatel nic neuhádá. Je těžké smíchat zvuk tak, aby muzika byla slyšet, ale aby byl srozumitelný i dialog.

Pokud je skladatel zodpovědný jen za své osobní autorské dílo, záleží již jen na interpretech, jak dílo pochopí a uchopí, jak se nechají ovlivnit stylem hudby ve své interpretaci. Někdy se zdá, že je pro veřejnost interpret důležitější, než skladatel. Často se interpret přeceňuje a skladatel podceňuje. Zde je důležitá pokora ze strany interpretů. Skladatel se také přizpůsobuje technickým možnostem nástrojů a jeho styl je tím poznamenán. V dnešní době dochází k nepochopení těchto souvislostí a interpreti si skladby přizpůsobují současným možnostem. Tohle já nemám rád, když instrumentalista nerespektuje skladatelský záměr, který vycházel z tehdejších možností a hraje například barokní skladby příliš rychle. Na klávesové nástroje se hrálo v baroku například bez palce, strunné nástroje neměly struny kovové, ale střevové a jsou tu i další odlišnosti, na které se dnes mnohdy nebere zřetel. Dříve byli autoři zároveň interpreti, zejména u klávesových nástrojů. Mohli tedy rovnou předvést ostatním, jak to mají hrát. I dnešní skladatelé bývají u premiér.

Hudební styly, vzory a politická situace doby

Pro naši generaci byli největšími vzory ve filmové tvorbě hlavně Srnka a Trojan. Moc jich nebylo, kteří psali i symfonickou muziku. Neoklasicismus mne nikdy moc nebavil, to jsem byl spíš ovlivněn Janáčkem, ale hlavně Šostakovičem, Prokofjevem a Honeggerem.  Ti tři byli mými hlavními vzory té doby. Ale i další, jako byl Stravinskij, nebo Martinů, mě také inspirovali. Po válce a s nástupem kulturní lidové, národní politiky, se stalo skládání „a la Smetana“ později ideálem, to bylo hrozné! Podle těchto norem se u nás začalo komponovat a kritikové měřili podle těchto metrů.

Myslím, že moje hudba má nejblíže k Šostakovičovi, nebo k Prokofjevovi. Takovou hudbu jsem ovšem nemohl psát do filmu, to by mi režiséři neschválili. Například dodekafonii jsem ale vždy považoval za úplnou blbost. Líbila se mi hudba atonální, například Schönberg a jeho počáteční hudba, nebo Webern. První klavírní opusy Schönberga se blíží stylem Ravelovi, hudba je silně atonální, ale má logiku, dobře se poslouchá. Po roce 1948 se u nás disonantní hudba záhy nesměla psát. Hudba atonální se odsuzovala, a to včetně Janáčka a Martinů. Jakmile někdo použil nějakou disonanci, hned byl podezřelý, že používá západní, dekadentní  skladatelské manýry. Straníci nám diktovali přesně, jak máme komponovat, každá odchylka byl západní, imperialistický úpadek…..no děs! Když někdo napsal symfonii, hned ji nazval „Mírová“. Podle toho se kritici přiklonili ke schválení a dávali za takový název pozitivní body. Fungovala tu taková obrovská licoměrnost, kdy se připravovala válka, ale neustále zdůrazňovali důležitost míru. Například Dobiáš, ten byl ochoten sloužit režimu do roztrhání těla. Napsal skladbu na slušný text, která byla v polkovém rytmu. Byl to stylově takový vykradený Smetana. Dobiáš tuto skladbu původně nazval Československá polka, ale posléze ji pod aktuálním heslem Klementa Gottwalda přejmenoval shodně se zněním hesla: „Buduj vlast, posílíš mír“ ….a dostal za to státní cenu. Tehdejší vtip zněl: Války se nebudeme muset bát, až všichni padneme za mír.

Moje věci se hrály zejména v rádiu. Často jsem chodil na koncerty FOK a Filharmonie. Nehrané skladby byly přístupné v knihovnách. Nosil jsem si celé balíky partitur a gramofonových desek z knihovny domů a vždycky jsem to dlouho blokoval, například jsem se takto dostal ke skladbě Malíř Matys od Hindemitha. To přitom nebyla zase taková moderna, on je silně novoklasicistní. Jeho Kammermusik, počáteční skladby pro komorní obsazení různých nástrojů jsou velmi tvrdě disonantní. On se až časem zkultivoval ke sdílnějšímu slohu a v dnešní době je to naprosto přístupná hudba i pro posluchače zvané „Šeherezádníci“. Já mám takové kategorie: Bráhmsoňové, Šeherezádníci, to jsou náročnější tradicionalisti; nejnižší kategorie jsou „bémolaři“.

Nezáleží ani tolik na stylu. Když se ohlédneme, kolik stylů se v minulosti vystřídalo! Často si teď rád zapnu rádio Vltava, i v noci, a s radostí poslouchám všechny možné styly.

Inspirace vírou v Boha

Já jsem měl v životě období takového bezvěrectví. Byl jsem v mládí věřící určitého typu a ve svých 27 letech jsem k víře ochabnul. Skoro 25 let jsem byl takový rozkolísaný, že jsem to nepraktikoval. Nebyl jsem nikdy vyloženě proti, ale nebyl jsem ani nijak žhavý. Když mi bylo 52, nastalo u mě takové velké probuzení. Řekl bych, že to pak u mě dostalo lidově řečeno obrátky. Jak léta ubíhala, tak jsem si říkal, že nebudu odbíhat od toho, co mě jakoby nejvíc duchovně a životním zaměřením drží, tak jsem se na to naopak zkoncentroval. Je to pro mne nekonečná možnost námětů, myšlenek, idejí, v té duchovní sféře zvlášť. U nás u protestantů je opravdu velká svoboda i v duchovní sféře a je spousta básníků, kteří se tímto způsobem vyjadřují. Rok nebo dva roky se u mě to probuzení připravovalo. K tomu mě napomohly tři knihy: Mika Waltari – Jeho království (napsané věrně podle evangelií), Amedeo Molnár – Lístky o mladé církvi, o postavách ze začátku křesťanství, které byly v některých církvích potom prohlášeni za svaté. Ta kniha ke mne přišla v pravou chvíli, zamýšlel jsem se nad tím, jak ti lidé měli krásný život. Prostě měli takovou jistotu, takovou vnitřní pevnost, obrovskou energii brali tak, že ji zase mohli vydávat, pomáhalo to strašně moc lidem a dodnes to působí. Třetí kniha byla Valdenští od Molnára. Hlavní postava byl dost bohatý, zámožný člověk, který žil na jihu Francie a ve 12.-13. stol. Věnoval celý svůj velký majetek na překlad určitých pasáží z bible. To se doneslo i k prostým lidem z okolí, kteří v sobě měli elán víry. Když si mohli knihu ve svém jazyce přečíst, bylo to pro ně úžasné bohatství. Učení přenášeli dál a začali si říkat Valdenští. Takto působili po celé Evropě několik staletí a když potom přišla světová reformace, luterství, kalvínství, tak se s nimi spojili. V té době teprve byla bible přeložená do němčiny, francouzštiny i češtiny atd. Tato kniha mne také velmi inspirovala a motivovala, kdy jsem si uvědomil, jak ti lidé hořeli, jak je to chytlo, že tomu odevzdali celý svůj život.

Moje vnitřní, duchovní orientace se nějakým způsobem vyjadřuje. A jako skladatel se vyjadřuji tímto, hudebním způsobem. Teď v poslední době se soustřeďuji na komorní věci s duchovní tematikou. Jsem rád, že jsem dostal nápad Magdaleně Kožené napsat přídavky. Chtěl jsem pro ni napsat něco v lehčím žánru na odchodnou, na dobrou noc. Když má šňůru operních árií s klavírem a koncert skončí, lidé ji ještě nechtějí pustit domů. Nechtěl jsem nic kopírovat, zkoncentroval jsem se na to, že jsem napsal osm melodií typu á la chanson s klavírem. Já píši duchovní texty v řeckém originále s latinským písmem a to z toho důvodu, že dnes se texty běžně překládají a překlad z řečtiny je pak daleko přesnější, než kdyby se text překládal z češtiny.

Neustále mám chuť pracovat, něco studovat, neustále ležím v knížkách, které jsou náročné, filosofické, teologické, o umění apod. Pořád mám chuť se učit, vyloženě získávat vědomosti. Moje doména je nejen hudba, ale i výtvarné umění.

Moje koncentrace na duchovní věci vyplynula z toho, že jsem se na ně ze začátku soustředil a pak jsem viděl, že to má smysl. Vždycky jsou texty z apoštolských listů jakýmsi oslovením věřících a vždy se soustředí na něco konkrétního, co se týče duchovního povzbuzení. Je to vždycky zajímavý a poetický text, který má nějakou důležitou myšlenku. Přitom jde jen o pár veršů a skladby mají v průměru kolem 10 min. Dříve jsem také dělal věci duchovní, ale vedle toho jsem také dělal symfonické nebo filmové partitury. Ty byly samozřejmě o něčem jiném. Nic zkrátka autorovi nebrání, aby se v průběhu své tvorby rozběhl i na jiná pole.

Životní resumé

Myslím si, že jsme skutečně kulturní národ, i když celkový úpadek, nejen u nás, je patrný. Co se týče konzumu a populární kultury, s tím se nedá nic dělat. Jsou určití lidé, kteří na nic vyššího nedosáhnou. Je to snadné a je to také móda. I lidé, kteří mají svoji úroveň jinde, se přidávají, aby nezůstali pozadu, je to víceméně davová psychóza. Dnes je všechno tolik uspěchané, lidé jsou netrpěliví. Neumí se zaposlouchat, většina lidí málo čte, já jako kluk jsem neustále četl dobrodružnou literaturu nebo cestopisy, májovky, verneovky a podobně. Lidé, kteří nečtou, nejsou zvyklí se na něco soustředit, neustále někam spěchají. Já v tom vidím velký úpadek. Každý člověk si má udělat chvilku klidu, má mít trpělivost, aby si vůbec mohl taky něco promýšlet. To je ovšem rakovina televize, což je médium velice roztěkané. U rádia se člověk musí víc soustředit. V dnešní době lidé ale už rádio neposlouchají, mají ho víceméně už jen jako kulisu. Dříve si lidé zpívali, moje maminka také neustále zpívala. Velmi ráda a procítěně zpívala také některé písně, že jsem jí kolikrát uvěřil slova a rozbrečel jsem se. Některé melodie jsem pak použil ve svých skladbách. Jednu píseň s textem „a já půjdu, půjdu do daleka“ mám ve své symfonii a v jednom svém sboru. Kdybych se ještě jednou narodil, chtěl bych být astronomem. Ve vesmíru je spousta krásných věcí a vše má svůj řád. Bach psal tak složitým způsobem, že se to dá srovnat se stavbou katedrály. Moje žena Evička byla ateistka. Přesto se tím neustále zabývala a snažila se s tím zápasit. Byla skutečně poctivý ateista. Měla pocit, že je na světě tolik zla, že by to Bůh nemohl připustit, že má svět chyby. Nepřítel je tady všude a my musíme neustále bojovat s ďáblem. Zlo je svůdné. Je úžasné, co pro nás ten Ježíš udělal, jak nasadil svůj život. Po nás se chce strašně málo – jenom to přijmout. Nenásilně, jako se rozhoduje muž pro ženu a žena pro muže, stejné je to s Bohem. Nejtěžší je udělat ty pozitivní věci, ty radostné. Víra mě inspiruje k tvorbě tím, že je to dramatický zápas, což se dá právě hudbou velmi dobře vyjádřit. Když člova83;k začne chápt princip dobrovolné a obětavé lásky, pak může tvořit něco hodnotného.