Berg ve Světozoru
Josef Počepický 19.11.2007
Dne 22. října 07 se uskutečnil šestý koncert cyklu BergArt O7. Komorní orchestr se stal mimořádným hostem filmového festivalu „Music on film, film on music“. Na programu byly filmové hudby A. Honeggera, Z. Lišky a dvě premiérové kompozice Zbyňka Matějů a Jana Duška. Večerní cesta do pražského kina Světozor, kde se koncert odehrával, byla doprovázena chladným až mrazivým počasím. Krátce po půl osmé nastoupil orchestr na pódium, světla pomalu zhasla a před dirigentský pultík předstoupil Peter Vrábel.
První skladba, respektive první část dochované suity, byla od slavného autora Pařížské šestky Arthura Honeggera. Hudba k filmu Mermoz je hodnocena jako jedna z nejlepších skladatelových počinů na poli tohoto žánru. První uvedená část se jmenuje Překročení And. Akustika sálu byla, dle mého úsudku, velmi nevhodná. Kinosál asi ani nemůže mít ideální provozní podmínky. Zvuk byl velmi plochý, nenesl a nerozléval se do sálu. Vše pohltila sedadla, koberce a opona. Honeggerova skladba byla velmi příjemná, nápaditá, melodická. Vzhledem k tomu, že film nebyl promítán, bylo porovnání vztahu hudba - obraz nemožné. O druhé části suity Přelet přes Atlantik platilo totéž.
Druhé číslo na programu byla premiérová hudba k filmu Andalúský pes. Kdo někdy zavadil o jméno Luis Bunuel a Salvador Dalí, tomu jistě neunikl jejich společný filmový projekt. Jeden z nejznámějších filmů francouzské avantgardy 20. let minulého století byl promítán a doprovázen orchestrem. Hudba Zbyňka Matějů je se snímkem spojena, dle mého úsudku velmi volně. Je snímkem inspirována. Nutno ovšem dodat, že poslechový zážitek byl oslaben promítaným obrazem. Víc jsem pozoroval obraz a hudbu jsem zaregistroval jen ve velmi vypjatých situacích. Nálada skladby je snově melancholická a děsuplná zároveň, citově vypjatá i klidně přívětivá. Akustiku chtěl zvukař vylepšit tím, že do reprodukčních beden zavěšených na zdech po okraji sálu, pustil celý orchestr. Dle mého názoru dal na zvuk orchestru příliš dlouhý dozvuk. Efekt byl ten, že lidé v předních řadách museli vnímat jak zvuk tělesa, tak nevěrohodný hal beden. Výsledek byl velmi rozpačitý, skladbě to ubralo na srozumitelnosti.
Jan Dušek napsal novou hudbu k filmu Fernanda Légera Mechanický balet. Avantgardní film byl spolu s hudbou promítán. Stejně jako u první premiéry večera, byl problém s přesunem pozornosti na sluch. Hudbu jsem vnímal jen jako podbarvení obrazu a jen občas mne z obrazu vyrušila nějaká výraznější hudební myšlenka. Zajímavé spojení dvou autonomních celků. Synchronizace obrazu a hudby se mi zdála bližší, než u Andalúského psa. Obě skladby by si zasloužily detailnější poslech, lepší akustiku a preciznější provedení.
Poslední blok koncertu byl sestaven z filmových hudeb Zdeňka Lišky. Zazněly hudby k Baronu Prášilovi, Smrt si říká Engelchen, Spalovač mrtvol (zpěv A. Hellerová), Dým bramborové natě a další. Největší úspěch měla hudba k seriálu 30 případů majora Zemana, která byla zařazena na úplný konec programu.
Koncert byl, i přes již zmíněné technické potíže, příjemným strávením večera. Hráči orchestru měli občas problém hrát jako celistvá skupina a zdáli se být místy nejistí. Nelze říci, že šlo o hluboce propracované provedení. Účel koncertu - totiž seznámit posluchače s filmovou hudbou starou i novou – však vyšel. Skladbou večera byla dle očekávání 30 případů majora Zemana. Za celý večer se mi však bohužel nepodařilo vnořit se do hudby a nechat se plně strhnout provedením.