Hudba poezií 25. 10. 2007

Marek Kopelent 16.11.2007

V divadle Inspirace (HAMU - Lichtenštejsnký palác) proběhl ve čtvrtek 25. 10. 2007 další z koncertů řady Hudba a poezie, tentokrát s titulem Hudba poezií (hudba-slovo-pohyb-světlo). Tyto akce organizují sami studenti katedry skladby s její podporou. Rámcem koncertu mají být netradiční prostory, což se mi nezdá právě případné, neboť divadlo Inspirace se nijak moc neliší od podobných prostor v Praze, ledaže bychom uvažovali tak, že koncert patří do koncertního sálu a nikoli např. do divadla (ale co potom třeba koncerty PKF a Francouzského institutu ve Švandově divadle?).

 

Na programu bylo svými skladbami zastoupeno 6 posluchačů katedry skladby.
Na úvod jsme vyslechli elektroakustickou kompozici Lukáše Sommera Z rodinného alba I. Výchozím zvukovým materiálem byly zvuky natočené v průběhu několika let v pokojíčku autorova malého bratra, což je celkem půvabný nápad. Zpracování bylo velmi dobré, pokud jde o celkový tvar kompozice, řekl bych, že jaksi osciloval mezi dokumentem a prokomponovaným dílem. Sympatická skladba.

V Melodramu na Sonet 113 W. Shakespeara pro recitátora a klavír projevila Marie Holáňová velký cit pro rovnováhu dvou vcelku (podle mého názoru) těžko kompatibilních zvukových rovin a barev, jako je mluva a klavír. Klavírní part nebyl ani popisným doprovodem, ani nehrál roli exponenta nadbytečných emocí. Pouze jsem měl dojem, že dílo nebylo melodramem v souladu s tradicí obvykle pojímané hudební formy, nýbrž že klavírní part působil spíše jako ušlechtilý doprovod k recitované poezii.

Skladba Jiřího Hájka Řeč těla pro elektroakustickou stopu utrpěla ve svém záměru jednak přehnanou délkou (EAH je velmi náročná na naplnění času vskutku sémanticky výrazným a sledovatelným materiálem) a jednak naprosto amatérskou choreografií a provedením dívčího souboru.

Tomáš Pálka a poezie, to už je konstantní spojení. Ve skladbě Sněhy a popely na verše Zd.Volfa pro recitátora a sólový klarinet se to plně projevilo. Myslím, že zamýšlená koncepce celého díla vyšla v realizaci celkem dobře, byť by trvání skladby mohlo být poněkud kratší. Rovněž narušení stereotypu střídání slovo - hudba by osvěžilo formu díla. V kontrastu ovšem stál výborný (jako vždy) výkon klarinetisty Jiřího Mráze a přeci jen neprofesionální výkon skladatele v roli recitátora. Pohybová kreace Michaely Dolákové byla vkusná a úměrná koncepci díla.

Simulacrum op.7 Pavla Paprčky pro flétnu, violu a klavír bylo příjemným překvapením. Jednak proto, že se v programu objevilo dílo čistě hudební, ale především dílo v moderní řeči, což v kontextu tvorby většiny studentů katedry skladby působilo jako vybočení z prošlapané cesty. Jenom jsem měl dojem, jakoby se v průběhu skladby sem tam mihly záblesky banality - nevím proč. Interpretace byla mimořádně kvalitní.

Na závěr zazněla skladba Jana Trojana Skrz lístek pavučiny pro akordeon a elektroakustickou stopu. Vždycky mě zlobilo, když kritik, nevěda co o vyslechnuté skladbě napsat, chytal se jejího názvu a rozbíral, jak dalece mu charakter skladby odpovídá. Leč musím se ptát autora, proč nepřizpůsobil materiál a průběh díla tak krásnému poetickému titulu, když už si jej vetknul do čela kompozice? Abych byl upřímný, vycítil jsem poctivou snahu dopracovat se v obou zvukových složkách uspokojivého výsledku (připomínám i velmi dobrý výkon sólisty Jiřího Lukeše), ale skladba na mě působila nakonec poněkud mdle (a to autor už projevil v dřívějších skladbách předpoklady k úspěšné práci v oblasti EAH).

A nyní několik velmi kritických poznámek. Smysl těchto koncertů mi uniká. Připadá mi to jako na střední škole, kde studentíci dostanou volnou ruku k uspořádání svého večera, aby se ukázalo, kdo z nich má nějaké múzické sklony. My jsme ovšem profesní vysoká škola a amatérismus do ní nepatří. Takový koncert také něco stojí. Chápal bych jeho smysl, kdyby přesahy z hudby do jiných umění byly konzultovány, interpretovány studenty a eventuálně „dozorovány“ pedagogy z příslušných fakult naší školy. To by totiž navíc přineslo adeptům skladby nejedno poučení a zkušenost do budoucna. Ta příchuť amatérství se táhla od výkonu děvčat v Hájkově díle, přes Tomáše Pálku coby recitátora, dívku v melodramu M. Holáňové až po to naivní dělání atmosféry zhasnutím světla, kdy nebylo možno sledovat tištěný program a kdy člověk trnul strachem, že těm stěhujícím hochům spadne klavír na nohy. Netradičním prostorem bylo divadlo Inspirace potud, že se v něm téměř nedalo dýchat.