Ars combinatorica II.
Lukáš Sommer 15.11.2007
Úvodní text Doc. Hanuše Bartoně lze chápat jako analýzu pojmu „hudební kombinace“. Z poloviny je text pojat strukturálně, z poloviny esteticky. V každém případě jde o ideální vstupní premisu velmi aktuálního typu tvůrčího myšlení. Série článků na téma Ars combinatorica časem poukáže nejen na problém tzv. polystylovosti, ale též na fakt, že mnohé hudební kompoziční techniky mají své zdatné protějšky na poli literatury, poezie, filmu, výtvarného umění a fotografie. Dnešní text by mohl být pracovně nazván Archeologie dialogičnosti, nebo lépe - dialogického rozvíjení struktury. Než časem poukážeme na její vytříbený kompoziční arzenál, neuškodí si v rámci jisté hygieny připomenout, že některé objevy druhé poloviny 20. století mají své méně proklamativní předchůdce.
Roku 1656 vzniká jedno z vrcholných pláten Diega Velasqueze s názvem „Dvořané“. Na pravé straně obrazu je znázorněna skupinka šesti lidí s trojicí děvčat v čele. Jedna z nich je zřetelně ohraničena dopadajícím světlem, zvědavými pohledy dětí, bohatě zdobeným kostýmem a psem ležícím jí u nohou. Zdá se tedy být hlavním motivem malby. Tento dojem byl navozen zcela záměrně a tehdy nosnými symboly. Upínající se pohledy k jedné jediné postavě totiž měly za úkol, obdobně jako andělé pozorující Pannu Marii, určit bod, od kterého se odvíjí hierarchie okolních výjevů. Malá dívenka se tedy celým tělem obrazu snaží dokázat, že je centrem kompozice. Nalevo, poněkud v šeru, stojí sám malíř a pozoruje nás zpoza plátna analytickým okem, jako by si měřil naše proporce. Plátno, na kterém pracuje, je nám utajeno. Vidíme pouze kostru podstavce a odvrácenou stranu jakéhosi díla. Na úplném konci místnosti visí zrcadlo. Zprvu působí jako pouhý dekorativní doplněk, v potemnělém prostoru navíc snadno přehlédnutelný. Zaostříme-li ale na něj svou pozornost, ukáže cosi nečekaného - dvě zastřené, ověnčené postavy: krále a královnu. Vše je od té chvíle naruby. Nikoli my, ale oni jsou ti, kteří celý výjev sledují, oni jsou ti, kteří jsou sledováni malířem a konečně oni jsou obsahem Velasquezova právě vznikajícího plátna. Název „Dvořané“, stejně jako jejich dekorativní vyobrazení, je jen zastíracím manévrem skutečného centra dění.
Velasquez v tomto díle udělal cosi přelomového – umístil význam struktury mimo její centrum a dokonale popřel všechny její vnější projevy. Brilantní analýzu této fabulace podnikl roku 1966 ve svém spisu „Slova a věci“ Michel Foucault. Doslova píše: „Obraz jako kouzlem dává to, co každému pohledu chybí: malíři dává model, jehož dvojníka maluje na plátno. Králi ukazuje jeho portrét, který vzniká na odvrácené straně plátna a který nemůže ze svého místa vidět. Divákovi ukazuje skutečné centrum kompozice, jehož se zmocnil jakoby krádeží.“
