Postmoderna jako sendvič

Lukáš Hurník 14.11.2007

Politici občas „komunikují přes média“, což jistě není dobré, ale dělá se to. Snad tedy nebude tolik vadit, když „přes médium“ zakomunikuji se svým vlastním otcem. Jeho příspěvek na tomto povedeném hudebním serveru mě opravdu překvapil. Doma jsem od táty nikdy neslyšel slovo postmoderna, nevěděl jsem, že se jím zabývá a nikdy se nesvěřil s tím, že mu nerozumí. Jak to, že mu nerozumí, když v tom stylu sám komponuje?

Nejspíš pojmu postmoderna nerozumím ani já, zvláště v onom filozofickém smyslu. Pro jeho uměnovědný obsah ale mám sám pro sebe vysvětlení. Je ovšem dosti vzdálené obecné představě, že postmoderní = chaotické, libovolné, svévolné zacházení se stylovými prvky. Pro mne postmoderna znamená vrstevnatost. Jejím praktickým účelem je snaha komunikovat s různými typy vnímatelů. Klasický příklad: Jméno růže Umberta Eca čte někdo jako detektivku, jiný jako historický román, jiný se ponoří ještě hlouběji k filozofické a symbolické rovině románu. To, co je na konstruování takového díla komplikované, je udržení kontinuity všech vrstev. Pro milovníka historického románu musí být kniha historickým románem od začátku do konce. Současně čtenář - detektivkář nesmí ani na chvíli ztratit nit v detektivním příběhu díla a pro hloubajícího intelektuála nesmí z řetězu symbolů vypadnout žádný článek. Podobné je to třeba u filmové trilogie Matrix (střílečka – science fiction – podobenství) nebo u Reichovy video opery Tři příběhy (vědecký dokument – kouzla obrazové digitální technologie – metafyzické otázky). Je zřejmé, že vytvořit takovou sendvičovou formu s kontinuálními vrstvami je dosti sofistikovaná práce a má daleko k libovůli.

Na tomto stylu tvorby se mi líbí, že primárně usiluje o komunikaci s vnímatelem, dokonce s několika typy najednou, tedy přesný opak do sebe zahleděné moderny. Je to asi zcela logická reakce umělců na poloprázdné koncertní a divadelní sály, plné sklady neprodejných knih, krachující vydavatelství CD.

Na první pohled pozitivní tendence má jedno úskalí: zatímco divácké reakce na kvalitní postmoderní díla bývají velmi příznivé, pro naše recenzenty (hlavně ty „deníkové“) je to nepochopitelná sféra. Zejména tehdy, když ona svrchní vrstva díla je úsměvná, odlehčená, zábavná, což je vcelku obvyklý jev. Lehká skořápka se pak stane krunýřem, přes který se recenzent/ka, jejíž/jehož estetické ideály se formovaly v 70. letech minulého století, prostě nedostane. Problém je často v až nepochopitelné absenci smyslu pro humor. Jasným příkladem jsou reakce na Nekvasilovu inscenaci Prodané nevěsty v Národním divadle. Recenzent/ka vidí v kachničce, kterou za sebou táhne Vašek, jen kachničku. Vtip vyhodnotí jako laciný pokus pobavit publikum na úkor odkazu národního Mistra. Neumí sestoupit do symbolické, freudovské vrstvy toho nápadu, nevšimne si drůbežích paralel procházejících celou inscenací, neocení divadelní metaforu, hodnotu tragikomiky atd.

Pokud má postmoderní dílo úsměvnou svrchní vrstvu a recenzent je chce přesto alespoň trochu pochválit, označí ho za „hříčku“. Nálepku hříčky dostala i tátova dvouhodinová opera Oldřich a Boženka, podle mne jasně postmoderní, která pod groteskní obálkou skrývá vrstvu „národní opery“ a pod ní řadu rovin etických, řeší otázky moci, státnosti, lásky. Tátova vyloženě mytologická kantáta Ozvěna byla pochválena jako „dobře zhudebněná pohádka“. Vystupuje v ní totiž bába kořenářka...

V minulosti jsme vnímali rostoucí propast mezi modernistickými tvůrci a publikem. Ta dnes jakoby zarůstá, zmenšuje se. Tvůrci a vnímatelé si začínají rozumět. Nová propast ale vyrůstá mezi „skutečnými vnímateli“ a „profesionálními vnímateli“, kteří mají za úkol dílo analyzovat, vyslovit soud a podpořit ho argumenty. Jenomže jejich modernistické lakmusové papírky při rozborech postmoderny nefungují. Chtělo by to obnovit laboratorní zařízení, nebo jít od toho.

Asi pojem postmoderna chápu trochu formalisticky, z hlediska tektoniky. Jistě se nabízí daleko víc charakteristik. Například užívání citací: vzpomínám si, jak mě fascinovala Stirlingova budova Stuttgardského muzea se zabudovanými citacemi slavných staveb napříč historií architektury. Ona vrstevnatost mi ale připadá v dnešní době jako nejdůležitější. Řeší totiž elegantně otázku líbivosti, podbízivosti, umělecké pravdivosti. Díky tomu nemá postmoderna daleko ke kategorii, kterou už jsme tu dlouho neměli - k uměleckému slohu.