551. úterek Umělecké besedy
Jan Fila 11.11.2007
Velmi pochmurné počasí 23. října 2007 jistě odradilo potencionální návštěvníky již 551. úterku Umělecké besedy, takže jejich řady byly nemnohé. Salón Zdeňky Podhajské tak byl zaplněn zhruba z jedné třetiny. Hlavní protagonistkou koncertu byla vynikající cembalistka Monika Knoblochová. Zajímavý večer uvedl skladatel a organizátor večera Lukáš Matoušek stručnou polemikou, lze-li považovat cembalo za soudobý nástroj či spíše za nástroj, který reprezentoval hudbu minulých staletí. Interpretka večera ihned oponovala, že stále vznikají pro tento instrument nové a nové kompozice od skladatelů z celého světa a tudíž není možno považovat cembalo za relikt minulosti.
První dvě skladby večera byly sonáty pro cembalo posledních let z dílny autorů starší a nejmladší generace. U obou skladeb bylo zajímavé sledovat, jak lze v dnešní době chápat sonátový cyklus. Je sonátovost obecně jakákoliv tématická práce nebo cyklické provázání všech vět? Autorem první skladby Sonáta pro cembalo (2003) byl Bohuslav Řehoř (* 1938), který svou skladbu věnoval interpretce. Knoblochová nám přiblížila autorův komentář k dílu - za největší inspirační zdroj považuje pastorální ohlasy a moravské melodické názvuky. První věta pětivěté kompozice má označení Larghetto. Věta byla do značné míry monotématická s modálním materiálem. Jednotlivé formální oddíly byly odlišeny bohatým rejstříkováním nástroje, sonátovost však byla zastřena tématickou příbuzností jednotlivých segmentů. Druhá věta Con moto měla taneční názvuky, odvolávající se na inspiraci barokní suitou. Třetí věta Moderato byla bohatě modulující dvouhlasou invencí. Čtvrtá věta Lento působila zdaleka nejmeditativněji, bylo možno vysledovat pastorální a moravské inspirace. Závěrečná fuga (Andante) byla zprvu značně polytonální, aby v závěru vyzněla téměř barokně. Autor bohužel nebyl přítomen pro náhlou zdravotní indispozici.
Labyrint (Pocta Freudovi) – sonáta pro cembalo (2006) je z pera nejmladšího autora večera Lukáše Sommera (* 1984). Ačkoliv autor skladbu nazval sonátou, spíše bych řekl, že se zde objevují pouze názvuky sonátovosti. Podle komentáře bylo impulsem ke zkomponování skladby seznámení se s dílem Sigmunda Freunda, zvláště s jeho lékařskými metodami a závěry . Sonáta reflektuje tři hlavní Freudovy myšlenkové principy: Ono, Já, Nadjá. Autor skladbu věnoval Monice Knoblochové, která se jí zhostila s mimořádným nasazením. První část „Ono“ je velmi expresivní větou, těkající mezi takřka rockovou fakturou a clusterově vyhroceným pocitem destrukce. „Já“ počíná několika polytonálními akordy a několikanásobným opakováním motivu vystavěného z expresivních intervalů, aby bylo ukončeno repetitivními postupy. Ty vyzněly do jakési stereotypní strnulostí „Já“, které neví kudy kam. „Nadjá“ počíná skoro barokními názvuky jako symbolem „krásna“. To je ale jen pohled z vnějšku, skutečnost je jiná. Do konsonantní intervalové struktury se dere atonální materiál - „Nadjá“ likviduje svého hostitele. V závěru věty je patrná skepse vyjádřená prostým loutnovým registrem v jednohlasu. Technicky i výrazově je skladba neuvěřitelně náročná, skvělému provedení autor bohužel přítomen nebyl. Vyznění sonáty je neklidné, zanechala ve mně pocit velké tísně a deprese.
Jak Řehořova tak Sommerova skladba představily oba současné proudy v chápání sonátové formy.
Dalším dílem byla Ouverture to Orpheus (1982) holandského autora Louise Andriessena (*1939). Asi dvanáctiminutové dílo je vystavěno hlavně z motorického pohybu, celé je značně ovlivněno minimalismem, i když je zde patrná progrese v melodickém vývoji s převahou sekundových kroků. V průběhu skladby jsme pozorovali neuvěřitelnou barevnost interpretčina nástroje. Nejsilněji v závěru skladby, kde Orpheus oplakává smrt Euridiky při cestě z podsvětí.
Na závěr první poloviny večera představil Jiří Kačer (* 1952), člen Výtvarného odboru Umělecké besedy, své sochařské artefakty. Přinesl na ukázku dílo Fragment (96 cm) vytesané ze serpentinitu (hadec – metamorfovaná hornina z Tyrolských Alp) do tvaru hadí kůže. Vyjádřil přesvědčení, že kámen zůstane kamenem a proto je třeba ponechat jeho vyznění ve své prostotě. Vystavil též katalog svých děl. Na fotografiích uvnitř mě zaujalo, jak citlivě byly jednotlivé obelisky zasazeny do krajiny.
Druhou polovinu večera zahájilo autorské čtení Violy Fischerové (* 1935), členky Literárního a dramatického odboru Umělecké besedy, z její nejnovější sbírky Předkonec. Autorka po návratu z pětadvacetileté emigrace u nás od roku 1994 vydala již devět sbírek. Sama řekla, že básně z této sbírky (nejvíce vyjadřující téma smrti) psala v době, kdy umírala její blízká přítelkyně a bratr. Velmi tragické texty plné bolesti a smutku byly psány volným veršem a zasluhovaly by většího rozboru.
Po velmi zajímavém čtení patřil večer opět Monice Knoblochové. Prvním dílem byla krátká skladba Marka Kopelenta (* 1932) Bijou de Boheme (1967). Autor toto své dílko uvedl sám. Prof. Marek Kopelent se roku 1966 v Donau Eschingenu zúčastnil festivalu, kde uváděli též jeho premiéru. Byl osloven starší paní, která se představila jako cembalistka Antoinette Fischer, která si dala za svůj životní cíl získávat od současných skladatelů drobná dílka pro svůj nástroj s příslibem brzkého natočení natočí v rozhlase. Hlavní požadavek byl maximální rozsah tři a půl minuty. Posléze se ukázalo, že pro paní Fischer psali i největší osobnosti její doby, včetně Igora Stravinského, Bohuslava Martinů či Paula Sachera. Autor ke skladbičce přiložil náhrdelník ze severočeské bižuterie, čímž také trochu naznačil její obsah. Kratičké skladby využívající taneční floskule se interpretka zhostila úspěšně, přesto mě příliš nezaujala.
K dalším dvěma krátkým skladbám interpretka přesedla za druhý nástroj, drobný spinet naladěný ve středotónovém ladění. Toccata settima Michelangela Rossiho (1602 – 1656) se dramaturgii večera hodně vymykala, ale byla zajímavou exkursí do díla u nás téměř neznámého renesančního autora. Forma skladby byla volně improvizační.
Ihned navázala Passacaglia ungherese (1978) Győrgy Ligetiho (1923 - 2006). Autor vyslovil požadavek, aby skladba byla hrána na cembalo naladěné ve středotónovém ladění. Nevím, jestli to u tak posluchačsky náročné skladby nebylo na závadu, byť je požadavek pro estetické východisko jistě velmi podstatný. Vyznění bylo velmi ostré místy až nepříjemné. Monika Knoblochová se skladby ujala s citlivostí pro mimořádně složitou strukturu kompozice.
K poslední skladbě večera se interpretka opět přesunula zpět k prvnímu nástroji a přednesla Sonatu brevis (1960) Jana Nováka (1921 – 1984), kterou autor věnoval brněnské cembalistce A. Šlapetové. V kompozici byly znatelné jazzové inspirace jak v rytmice, tak melodice, velmi zajímavé bylo polyfonní zpracování témat. Druhá věta (Andante) působila jako swingující dvojhlasá invence, závěrečné rondo (Allegro) bylo inspirované rytmem quickstepu. Z celé sonáty jsem měl mimořádně svěží dojem - interpretka využila všech výrazových možností svého krásného nástroje. Jako přídavek si publikum vytleskalo Berušku Jeana Francaixe (1912 – 1997), kterou interpretka věnovala posluchačům na dobrou noc.
Monika Knoblochová