Česká filharmonie v rámci Mezinárodního festivalu koncertního melodramu
Eva Reiserová 10.11.2007
Společnost Zdeňka Fibicha pořádala od 5. 10. – 3. 12. 2007 Mezinárodní festival koncertního melodramu. Na letošním jubilejním 10. ročníku se dvěma koncerty (18. a 19. 10.) podílela také Česká filharmonie pod vedením Leoše Svárovského. Pokusím se zde vylíčit své postřehy z koncertu 18. 10. v Dvořákově síni pražského Rudolfina. Dramaturgie koncertu nabízela skladby méně uváděného repertoáru: Příběh fléten, symfonické drama Oldřicha Františka Korteho (nar. 1926), melodram Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka Viktora Ullmanna (1898 - 1944), v druhé části koncertu zazněla Symfonie č. 3 a moll op. 44 Sergeje Rachmaninova(1873-1943).
Večer zahájilo symfonické drama O. F. Korteho Příběh fléten (1949-1951, instrumentace partitury dokončena 1958), jehož provedení byl autor přítomen. Korte nepatří mezi skladatele nespočetné řady děl, ovšem velmi často si jeho skladby vydobyly značnou pozornost u významných dirigentů doma i v zahraničí. Příběh fléten mezi ně patří. I když toto dílo ve své době bojovalo s odporem komunistického režimu, podařilo se jej nakonec prosadit díky Karlu Ančerlovi, Martinu Turnovskému, Siru Charlesi Mackerrasovi a dalším.
Při poslechu se před posluchačem rozprostře formálně volná hudební plocha. Charakter skladby se mění z temnějších, vážných poloh přes lyrické pasáže se vstupy sólových fléten až k odlehčené hravosti. Nemohu si pomoci, ale v těchto chvílích přede mnou vytanula představa hudby Bohuslava Martinů. Utvrzovaly mě v tom i některé harmonické obraty. V obsazení orchestru se projevuje vliv neoklasicismu. Zvukovou stránku orchestrálního instrumentáře rozšiřuje klavír, celesta a harfa.
V průběhu hry ČF pod taktovkou Leoše Svárovského jsem se neustále snažila vyposlouchat něco, co by podnítilo moji pozornost. Bohužel často marně. Z celku jsem měla dojem neměnnosti dynamiky, i když se o ni dirigent snažil. Na mnoha místech skladby šlo o nevyužitou příležitost, kterou jistě symfonické drama nabízí. Po prvním dramatickém tacetu se další nástup hráčů neshodl s gestem dirigenta. Chvíle napětí byla ta tam. Flétnová sóla Andrey Pazderové a Petra Veverky byla provedena vcelku jistě. Jen jsem občas postrádala větší klid a emocionální prožitek přednesu. Na úplném konci, kdy sóla doznívají a ukončují skladbu, vyznělo hezky zastření barvy flétnového tónu, ovšem na úkor intonace. Posluchači přibližně ze tří čtvrtin zaplněného sálu Dvořákovy síně odměnili výkon a autora uměřeným potleskem.
Avizovaný melodram se dostal ke slovu v následující skladbě V. Ullmanna Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (1944). Skladba vznikla ke konci autorova nuceného pobytu v Terezíně (1944). Poprvé byla provedena tři týdny před jeho smrtí v Osvětimi.
Jedná se o 12 obrazů z poemy Reinera M. Rilka, které jsou hudebně děleny do dvou celků s prologem bez hudby. Dílo, jež patřilo „v období mezi válkami mezi nejčtenější a nejčastěji zhudebňované básně, bylo ve své době neodmyslitelnou součástí literárních znalostí a téměř kultovní literaturou.“ (citováno z textu programu V. Reittererové). Verzi pro recitátora a orchestr zrekonstruoval podle particellu Henning Brauel (dochovala se také započatá partitura a klavírní doprovodný part). Text německého originálu přeložil Ladislav Fikar. Dramaturgie a režie slova se ujal Lubomír Poživil. Různí autoři užili ke zhudebnění této epické básně zpěv a orchestr. Ullmann se rozhodl pro spojení mluveného slova a hudby. Měl rozsáhlé znalosti o jejich vztahu v moderní hudbě a jako Schöenbergův žák znal velmi dobře „sprechgesang“.
Česká operní pěvkyně Soňa Červená, která na festivalu melodramů vystupuje pravidelně, se ujala partu recitátora. Publikum jí velmi uznale aplaudovalo hned při jejím vstupu na pódium. Jako hudebnice a herečka zvládala svou úlohu velmi profesionálně. V jejím přednesu byla viditelná i slyšitelná snaha jít po smyslu textu. Recitaci podtrhovala uměřenými gesty a výbornou souhrou s orchestrem. Bohužel ani vybroušená deklamace nezmohla chvílemi boj s decibely orchestrálního zvuku. Mikrofon, který měl těmto situacím předcházet, navíc hodně rozezníval sykavky, čímž bylo v mnoha případech pohlceno celé slovo. Jako zaujatý posluchač bych byla velmi vděčná za text básně přiložený v programu. Snad příště.
Orchestr zde jistě nemá pouze doprovodnou úlohu. Vytváří kulisy, atmosféru, spád příběhu. Dirigent s ČF zde o poznání lépe a flexibilněji pracovali s dynamikou. Celkově se orchestru podařilo dosáhnout velmi dobrého účinu skladby. Hlavně vrcholy posledních vět obou částí byly výrazově naprosto struhující. V intonačně obtížných místech se občas projevila nejistota (např. předávání si stejného tónu ve velmi rychlém sledu mezi sekcemi).
Ullmann vytvořil hudbu ne jako popisný podkres slova, ale jako element vnášející další rozměr příběhu a fantasii. Jeho melodram je významným příspěvkem ke staletým snahám, jak co nejideálněji snoubit slovo a hudbu. Entuziasmus a nadšené ovace v sálu můj dojem potvrdily.
Konstelace prvních dvou autorů s Rachmaninovem ve mně vyvolávala dojem, že bylo nejspíše třeba druhou polovinu nějak zaplnit. Ovšem po vyslechnutí celku jsem své domnělé představy přehodnotila. Koncert vyzněl dramaturgicky výborně, naopak druhou polovinou ještě vygradoval.
Rachmaninova Symfonie č. 3 a moll op. 44 vznikla v USA roku 1935. Byla zkomponována pro dirigenta Leopolda Stokowského a Filadelfský symfonický orchestr. Ohlas po premiéře byl však vlažný. Satisfakce se tomuto dílu dostalo až o mnoho let později. Téměř dvacet let poté, co byl Rachmaninov nucen opustil Rusko, napsal dílo přímo prodchnuté zvukem ruské hudby. Na první poslech by se dalo zhodnotit jako romantické, se svou dobou nekorespondující. Ale z následujícího vývoje bylo zřejmé, že se nejedná o skladbu spadající svými výrazovými prostředky do hudby minulé éry.
V každém ohledu jde o interpretačně náročnou kompozici – rytmicky je naprosto neúprosná, s velmi zajímavou instrumentací jsou spojeny intonační problémy (hned na začátku hraje unisono lesní roh, klarinet a violoncello pomalý vstup k první větě, skvělou barvu vytváří spojení flétny a anglického rohu, melodické bicí nástroje atd.).
Formálně se nejedná o převzetí klasického čtyřvětého modelu, třívěté schéma je ochuzeno o taneční větu, která by se však dala vystopovat v závěru věty druhé.
Stejně tak, jak je skladba lyrická, je na druhé straně rytmicky úderná a drsná. Po celou dobu si udržuje dynamičnost a dává jistotu, že vše, co slyšíme, je tam, kde to slyšeno má být. Výborný dojem podtrhla hra filharmoniků - nejsoustředěnější a nejvyváženější z celého koncertu. Z projevů obecenstva bylo cítit radost z hudebního zážitku.
V průběhu večera jsem nebyla rušena jediným zazvoněním mobilního telefonu, či nervózním pokašláváním a tleskáním mezi větami. Jaká úleva!