Básně Jonáše Hájka

 9.11.2007

Jonáš Hájek (1984) vydal sbírku básní Suť (Fra, 2007), za kterou obdržel Cenu Jiřího Ortena. Věnuje se studiu hudební vědy na FF UK a práci v hudebním nakladatelství. Poezie jej zajímá především jako „kartografie nevysloveného“.

 

 

 

Protipohyb pro A.
Přivezli trávník a stěny náklaďáků
zůstaly hodinku bez zájmu otevřené.
Právě se zálibně dotýkáš spirál,
lechtáš třásně na odkrytém konci,
rozpálenou patu budoucího hráče.

„Bylo to v televizi! Odpoledne,
jako by vylétlo z okénka tramvaje.“
Rozlehlým parkem teď uhání k mostu.
Co ještě se znovu zavine s filmem,
jenž zachytil naše smějící se známé?

 

Výlet

Mluvit je někdy proláklina bytí,
řekla, aniž o tom předem uvažovala.
Myslet jsou ryby, zachycené v síti,
doplnil v duchu, ale nevyslovil to.

Jedině hudba občas kamsi vzlíná!
křičeli neznělým hlasem mezi kameny.
A pouhá báseň stéká někam jinam –
pot nezrozených čel, zamlčely kroky.

 

Bianco

Přestáváš věřit, že se hmotně zvětší
při jízdě metrem v snícím pouzdru křeči
neviditelný papír, jenž ti prostě došel
po schodech s kymácejícím se listonošem

jak smlouva k podpisu, jak na záchodě,
když zvolna posouváš se k spodní vodě,
skousnuté rty – víš, mohlo to být skvělý –
napjatý za cestujícími těly –

spíš čekáš, že by (třeba krátce) zazněl,
kdybys jej ponořil do horké, husté lázně
v nádrži, do níž z různých stanic odtékáme
krví, co kape spárou z drobných ranek.

(z rukopisu)

 

Nokturno

U stolu sedí piják, jenž si právě
pěstuje tragédii jako fazoli.
Dřív brankářem na vnitřním hřišti –
znavený genitiv schne opodál
a nebolí.

Bývalý chlast na podlaze prýští
ze střepů: sovice třikrát pálená u kamen.
Bytem jde dotaz, který loket dal
podpírané hlavě –
zda budu ještě někdy někde přítomen.

(Suť)