Bruno Walter Musiktage v Terezíně - kulturní zážitek s mrazením v zádech

Eva Reiserová 6.11.2007

Po Bratislavě, Vídni a Hamburgu zavítal festival Evropské hudební dny Bruno Waltera do Prahy, kde ve dnech 10.10. – 22.10. probíhaly koncerty a výstavy s názvem Bruno Walter / život a doba (vídeňské dědictví). Program doprovázely přednášky muzikologů Dr. Susanne Eschwé, Guy Wagnera, Dr. Roberta Nemecka a prof. Milana Slavického. Během jednotlivých akcí, jejichž ústředním pojítkem byla Waltrova osobnost, zazněly skladby, které jsou s dirigentem, spisovatelem a humanistou spojeny v několika rovinách. Klasická díla Gustava Mahlera a Ericha Maria Korngolda představují Waltera jako vynikajícího dirigenta. Zvláštní koncert (20.10.) s výmluvným mottem Proti zapomnění byl vyčleněn autorům, které pojí židovský původ. Walterovi samému se podařilo před genocidou uniknout, ovšem mnohé umělecké osobnosti takové štěstí neměly. K jejich poctě vyhradili organizátoři prostor několika skladatelům deportovaným do Terezína. Někteří zemřeli již tam, jiní přišli o život v plynových komorách koncentračního tábora v Osvětimi. Za jejich hudbou a osudy jsme se vydali autobusem, zajištěným organizátory festivalu, přímo do Magdeburských kasáren v Terezíně - míst, kde tito lidé slyšeli svá nová díla poprvé a také naposledy.

 

Z centra Prahy jsme se do Terezína přesunuli během hodinové jízdy. Při krátké procházce přes Náměstí Československé armády jsme v sobotním odpoledni potkali jen pár místních obyvatel. Nápisy na obchodech, vývěska zpráv u náměstí, stará cukrárna i dvorky domů z města vytváří bizarní kulisu. Genius loci prostupuje vším, co se snaží vyvolat dojem normálního, všedního života.

Před koncertem jsme mohli navštívit obsáhlou výstavu v objektu bývalých, moderně zrekonstruovaných Magdeburských kasáren, které návštěvníka provádí uměleckou tvorbou obyvatel terezínského ghetta. Nejprve částí hudební, pak výtvarnou, literární a nakonec divadelní. Na začátku prohlídky je nainstalován model ženské ubikace v ghettu. Pocity z této místnosti zde vypisovat nebudu. Nejlépe, když sami Terezín navštívíte.
Výstava vydává svědectví o touze tvořit i ve velmi ztížených podmínkách. Jsou zde k vidění nádherné ručně malované plakáty ke koncertům, ukázky partitur, grafiky oficiální propagandy i osobní výpovědi autorů o transportech a životě v přeplněném ghettu. Z literární činnosti dětí i dospělých jsme si mohli přečíst ručně psané časopisy, deníky a básně. V jednom ze zápisníků jsem se začetla do vyprávění mladé dívky o průběhu transportu z Terezína do dalšího koncentráku. Nikdy předtím jsem si něco takového neuměla představit.
Poslední místnost je věnována divadelním představením, která jsou zastoupena kostýmy ze Smetanovy Prodané nevěsty a modelem scény z Gogolovy Ženitby.
Toto vše vznikalo v místech, kde se oproti původnímu počtu asi 3500 obyvatel tísnilo 50 - 60 000 lidí.

Ale teď už k samotnému koncertu, kterému posloužila velká místnost asi pro 80 - 90  posluchačů v nejvyšším patře kasáren. Zde se také odehrávaly koncerty v ghettu.

Na začátku vystoupil prof. Milan Slavický s přednáškou na téma Hudba v Terezíně. V návaznosti na historický výklad o Terezíně, který jsme dostali již po cestě do místa konání, jsme vyslechli informace o činnosti mnoha hudebníků a skladatelů, kteří zde vytvořili jakýsi nucený spolek pro provozování hudby.

Mezi jinými zde působili Viktor Ullmann (dochovaly se jeho velmi profesionální kritiky na terezínská vystoupení), Hans Krása (autor dětské opery Brundibár - pro terezínské zajatce velmi důležité), Gideon Klein, Rudolf Karel, Pavel Haas, Karel Ančerl, Zikmund Schul a další. Prof. Slavický podal s přehledem výklad v němčině, v němž shrnul vývoj terezínské hudební komunity, možnosti provádění děl, zneužití hudebního vystoupení pro německý propagandistický film o Terezíně a mnoho dalších informací. Nakonec krátce představil skladatele, jejichž díla poté zazněla za účasti asi padesáti posluchačů.

Hudebníci sdružení v Evropské hudební akademii Schengen, vzniknuvší pro účely tohoto festivalu, vystoupili v různých seskupeních ve čtyřech skladbách.
V první části koncertu zazněla díla terezínské tvorby: Smyčcové trio Gideona Kleina (1919-1945), Dva chasidské tance pro housle a violoncello op. 15 Zikmunda Schula (1916-1944) a Nonet Rudolfa Karla (1880-1945) v úpravě Václava Snítila. Po přestávce byl na programu symbolicky zařazen Johannes Brahms a jeho Smyčcový sextet č. 2 G dur op. 36. Toto dílo v Terezíně prokazatelně zaznělo 7. srpna 1944 v podání židovských hudebníků a nese tak s sebou poselství hudby, která překonává národnostní a rasové rozdíly.

Nejvíce mě zaujala skladba Zikmunda Schula Dva chasidské tance pro housle a violoncello op. 15 v interpretaci Jakuba Fišera (housle) a Davida Havelíka (violoncello). Časově nejkratší kompozice, ovlivněná židovským folklórem Východu, se atmosférou blíží pohádkám Tisíce a jedné noci. Oba hráči předvedli výborný výkon, jak v souhře, tak po stránce zvukové. Hlavně tón J. Fišera působil velmi promyšleným a citlivým přístupem ke hře.
Mile vyznělo Smyčcové trio (Mária Ericsson Vlach – housle, Karel Stadtherr – viola, Mikael Ericsson – violoncello) Gideona Kleina, které zpracovává vlivy a náměty lidové hudby. Ze tří částí mě asi nejvíce zaujalo závěrečné brilantní Molto vivace. Nejrozsáhlejší a na souhru nejkomplikovanější dílo koncertu byl Nonet Rudolfa Karla. Z toho, jaké skladatel zvolil obsazení (housle – Jan Valta, Eduard Bayer; viola – Vít Kubík; violoncello – Jakub Tylman; kontrabas – Ondřej Melecký; dechový kvintet – Andrea Pazderová, Milan Polák, Ivan Séquardt, Jaroslav Kubita, Jan Vobořil) a jak s ansámblem pracoval, se domnívám, že skladbu původně zamýšlel pro symfonický orchestr. I podle délky a hutnosti materiálu, který se doslova tísní na docela rozsáhlé ploše komorní skladby, by se tak dalo usuzovat. Se skladbou se hráči vyrovnali úctyhodně. Škoda jen, že zněla v přibližně stejném bloku dynamiky.

Obávám se, že stylem hry ostatních hráčů na smyčcové nástroje, který velmi kontrastoval s výkonem J. Fišera a D. Havelíka, utrpěla interpretace ostatních děl, nejvíce pak asi Brahmsova Sextetu (1. a 2. housle – Jan Valta, Eduard Bayer;  1. a 2. viola – Karel Untermüller, Vít Kubík;  1. a 2. cello – David Havelík, Jakub Tylman). Výše uvedení jsou jistě brilantními techniky, ovšem když jsem sledovala, jak se snaží urputně vymačkat téměř každý tón za vehementní pomoci vibrata (odlehčení expresivity zvuku jsme se dočkali minimálně), měla jsem o jejich nástroje spíše strach. Energie a nadšení hráčů pro věc byla jistě velmi záslužná, ale po celou dobu jsem měla pocit, že se přeháněním výrazu snaží přetáhnout pozornost posluchačů od nepropracovanosti interpretace. Sluchu se ztrácela sóla a polyfonní vedení hlasů. Celek na mě působil jako střemhlavý skok do naprosto neznámých vod.

Po celou dobu koncertu panovala příjemná atmosféra navozená komornějšími prostory, zajímavou dramaturgií a užším kontaktem mezi hráči a námi diváky. Odjížděla jsem netušíc, že nejsilnější dojmy mě doženou až doma. Zapomíná se těžko.
Chtěla bych tímto organizátorům poděkovat a festivalu popřát hodně úspěchů.