Koncert jubilantů SČS

Lukáš Sommer 1.11.2007

Dne 9. října 2007 pořádala Společnost Českých Skladatelů koncert z komorní tvorby tří letošních jubilantů Jiřího Smutného, Oldřicha Semeráka a Ilji Hurníka. Paralelně s touto akcí probíhala Podzimní introspekce nové hudby v žižkovském Atriu, proto jsem měl obavu, zdali koncert nezůstane bez posluchačů. Sál Konzervatoře J. Deyla byl však zcela zaplněn, příjemně mě překvapila hojná účast mladých lidí a osobností hudebního života. Vřelé přijetí skladeb samotnými hráči bylo faktem, který se zřetelně obtiskl do interpretační úrovně večera. Každý z trojice autorů byl zastoupen dvěma skladbami, posluchač tak mohl posoudit, jak se během let formovala jejich hudební řeč.

 

Úvod patřil sbormistru a pedagogu Jiřímu Smutnému. Zazněla skladba z roku 1966 1. houslová sonáta v podání Evy Melíškové a Martiny Hájkové. Skladba měla pozoruhodnou stavbu, zvláště úvodní rapsodická část svou postupnou komplexností nabývala na intenzitě. Skladatel v programové brožuře uvádí údaje, které ne zcela souhlasily s hudebním obsahem. První sólový vstup houslí se totiž zdál být avizovanou kadencí, která měla funkci formálního předělu skladby. Tato se však dostavila až v druhé třetině díla. Tím vzniklo mírné nedorozumění a zkreslení pohledu na dosavadní dění. Čtvrtá část se rovněž nejevila jako součást předchozí útočnosti (jak autor v programu uvádí), ale jako ostrý výrazový předěl, který spíše negoval celkovou rapsodičnost jazyka. Byla to právě ona závěrečná meditativní plocha, která pozvedla imaginativní hodnotu skladby. Škoda jen, že převážně hutný tón Evy Melíškové postrádal pianissimo, dílo tak zaznělo převážně v silné dynamice.
Následující Tři improvizace pro flétnu a klavír z roku 1996 se zdáli přeci jen instrumentačně svěžejšími - i díky vkladu flétnistky Dany Hegerové, která spolu s klavíristkou Martinou Hájkovou skladbě dodala potřebnou lehkost. Zvláště v krajních neoklasických větách obě hráčky nastínili dobře chápanou akcentací občasnou poly – rytmičnost. Druhá věta byla stavebně nejprokomponovanějším kusem večera a budila otázku, proč jí autor nazval improvizací. Začíná takřka nenápadným dvojhlasem, který se díky tektonicky suverénní práci postupně pne až k hymnickému gestu. V jeho světle bohužel zcela zanikla věta třetí.

Druhým z autorů byl profesor Pražské konzervatoře Oldřich Semerák. Jako své reprezentativní dílo z let minulých vybral skladatel Sonátu pro akordeon z roku 1985. Skladbu přednesl akordeonista Ladislav Horák, který toto dílo často uvádí v zahraničí. V krajních větách vyzdvihl pregnantní rytmičnost, v prostředním Larghettu se mu podařilo vystavět gradaci dobře zvolenými rejstříky. V komentáři lze číst, že skladba vychází z poválečného atonálního atematizmu, do kterého autor zanesl elementární prvky tematické práce. Atonální struktura skladby byla nejdůsledněji přítomna v první větě – a to ve všech souzvukových parametrech. Následující dvě věty jako by toto přesvědčivě formulované východisko ředily. Druhá část vede atonální řadu pouze horizontálně na úrovni melodie, vnitřní hlasy kontrapunktické sazby jsou pojaty volně. Jako u celé řady takto napsaných vět jsem se neubránil pocitu jakési technologicky pojaté ‚melodičnosti‘, která se sice pne, zase opadá a byť je s ní sebelépe rytmicky pracováno, přeci jen je její účinek krátkodechý. Světlé momenty, kdy melodie dostane díky dobře uchopené souzvukovosti punc originálního nápadu, jsou spíše výjimkou v nekonečné řadě osvědčených dodekafonních modelů. Třetí větu bohužel pokazilo závěrečné ‚spontánně kladné vyznění díla‘. Banální harmonické spoje pohřbily to dobré, co přinesla první věta sonáty – výrazovou jednotu, souzvukový řád a přesvědčivou polyfonní fakturu.
Druhou skladbou autora byl v mnohém zdařilejší Smyčcový kvartet č. 3 z roku 2005. K přesvědčivému dojmu přispěla i suverénní interpretace Smyčcového kvarteta M. Nostitz ve složení Petr Bernášek, Václav Vacek, Pavel Hořejší a Petr Šporcl. Úvodní Fuga prokázala autorovu kontrapunktickou zdatnost, ke které se coby profesor teoretických předmětů hrdě hlásí. Prolnutí atonálního a poly-tonálního materiálu působilo v kvartetu mnohem komplexněji než v sonátě, zvláště v druhé Elegii. Závěrečné Rondo mě strhlo svou rafinovaností.   

Závěr koncertu patřil dnes již ‚klasickým‘ opusům Ilji Hurníka. Suita Malý Faun pro flétnu a klavír se záhy po svém vzniku prosadila v zahraničí - především díky jejímu vydání v prestižním nakladatelství Leduc. Od té doby se stala repertoárovým kusem řady instrumentalistů. Členové Ensemble Martinů, Miroslav Matějka a Štěpán Kos se vypořádali s nelehkou skladbou znamenitě. Matějkova tónová lehkost je zvláště ve vysokých polohách s křehkostí Hurníkovi faktury dokonale kompatibilní. Mezi hudebníky byla v průběhu hry znatelná živá komunikace a důvěra. Skladba sama vyzněla v kontextu večera jako nejoriginálnější – především stavbou souzvuku, lépe řečeno jejich akordovou úpravou. Po neo-romantické náloži byla instrumentační střídmost obou Hurníkových skladeb vítanou změnou.
Na závěrečnou Sonata da camera jsem se těšil z několika důvodů. Mám rád její projasněnou instrumentaci, souzvukovou vytříbenost a mírně ‚koketní‘ esprit. Ensemble Martinů ve složení Miroslav Matějka – flétna, Radka Preislerová – housle, Bledar Zajmi – violoncello  a Štěpán Kos - klavír na úvod popřáli autorovi zdraví a ujistili publikum o zahraničním úspěchu, který soubor se skladbou má. Úvodní Allegretto mě překvapilo rychlým tempem, které ansámbl nasadil. Na několika místech to vedlo k uspěchanému nástupu výrazné synkopické melodie. Jako celek se ansámbl u publika vyznamenal především v posledních dvou allegrových větách. Skladbou večera však volím Malého Fauna.