Podzimní introspekce nové hudby v Atriu na Žižkově 9. - 10. 10. 2007

Eva Reiserová 31.10.2007

Ve dnech 9.10. a 10.10. jsme mohli navštívit koncerty, jejichž náplní bylo uvedení kompozic Zbyňka Vostřáka (1920-1985) v kontrapozici s aktuálními skladbami dosud studujících komponistů nejmladší generace. Na obou večerech se interpretačně podílely soubory Ensemble 108 Hz a Dechové kvinteto Sine nomine. Koncerty provázel aktivní účastí skladatel, etnomuzikolog a  hráč na japonskou flétnu shakuhachi Vlastislav Matoušek. Oba večery byly koncipovány do dvou částí. V první zazněla skladba Z. Vostřáka a v druhé byla soustředěna tvorba mladé generace. Dramaturgie koncertů byla tedy posluchačsky jasná a v druhé polovině oživená soustředěním přítomných autorů na provedení.

 

Z díla Zbyňka Vostřáka zazněly dvě kompozice. Obě spadají do období po roce 1960, kdy se odklonil od linie pozdně romantické tradice a obrátil svůj zájem k dodekafonii, aleatorice a elektro-akustické hudbě. Dalším rozměrem jeho tvorby je pak duchovní a mystický kontext. Na prvním večeru zazněla aleatorní kompozice pro komorní soubor Kniha principů,  op. 50 (1973) s částmi 1. Smaragdová deska, 2. Mandala, 3. Odraz-Obraz, 4. Vnitřní tvář, 5. Terč ticha, 6. Všechno v jednom. Vyslechli jsme cca 60 minutový proud neřízené hudby. Netřeba popisovat, třeba zažít. Složení ansámblu (flétna, pozoun, kontrabas, klarinet, lesní roh, fagot, klavír, housle, elektrická kytara, varhany a shakuhachi) poskytlo prostor zvukovému universu. Možno pojmout jako zábavu při sledování vzniku nejnepředstavitelnějších shluků i hluků, meditaci a nebo se nijak vnitřně nezapojovat. Vlastislav Matoušek procházel mezi posluchači, čímž vytvářel různá prostorová vnímání zvuku. Kdo se nechal strhnout, mohl zažít své vlastní malé hudební objevování. Jenom sledování a uvědomování si vnitřní logiky v pohybu zvukového proudu, jenž vzniká ve spolupráci několika hráčů, bylo velmi příjemným zážitkem.

V druhé části zazněly skladby pěti autorů, reprezentující to nejnovější z pražské a brněnské skladatelské školy. Nejprve to byla Sonáta pro housle sólo (2006) Jana Fily s větami 1. Larghetto poco rubato, Allegro, 2. Scherzo, Presto molto furioso e frenetiko, 3. Lento, 4. Moderato. Autor posluchači poskytl formálního a tématického „průvodce“ v textu programu, ze kterého vysvítá, že celek je prokomponovaným uzavřeným cyklem s použitím tradičních hudebních forem. Skladba je velmi expresivní a energická s tempovým odlehčením v třetí části – meditaci. Velmi krátce proběhly krásné lyrické momenty ve čtvrté větě. Člověk by si až přál, aby podobných bylo více. Jak už jsme u autora zvyklí, technické nároky na interpreta jsou nemalé, ovšem Eduard Bayer, kterému je sonáta věnována, podal skladbu s velkou přesvědčivostí a nadšením pro věc.
 
Zdeněk Bartošík si v Pěti miniaturách pro klavír (2006) vzal za základ šestici jmen svých přátel. Jejich konkrétní znění (jména nebyla uvedena ani v programu) totiž nemá navodit dojem jednotlivých povah, ale má fungovat jako dvojice, jejíž spojení v rámci jedné miniatury vyvolává další podněty pro zpracování. Celý ten nápad má vtip. První čtyři části, každá charakterově odlišná, vyvolávají nejrůznější asociace. Pátá a šestá část spojená v jednu, která má vyústit v interpretovo smíření s nástrojem, však vyzněla poněkud nepřesvědčivě a naprázdno. Provedení se ujal klavírista a skladatel Jan Dušek, na jehož přání byla skladba napsána.

Premiéra skladby Františka Chaloupky Nevýslovně mnoho (odpověď jeho milé na otázku, jak moc pro něho znamená), dosáhla v závěru podobného efektu. Základem je téma, které zazní v celém obsazení (hoboj: ona, fagot: on, elektrická kytara: pojítko mezi nimi) nejprve unisono. Následně se mezi hlasy rytmicky posunuje a rozrůzňuje, čímž vzniká skvělé hudební vyjádření komunikace mezi mužem a ženou. Tento průběh se až do otevřeného konce výrazně nemění. Záleží na posluchači, jestli patří k lidem, kteří jako „tvorové koneční“ potřebují i v hudbě dojem uzavřenosti a dokončenosti, nebo mu tento přístup na dojmu nic neubere. Kompozice zazněla v podání Ivany Jenešové – hoboj, Dana Huceka – fagot, Františka Lukáše – el. kytara. 

Janu Trojanovi jsou blízké polohy snové až melancholické. Takovou atmosféru přináší v elektroakustické skladbě Skrz lístek pavučiny (2007) pro akordeon – ve skvělé interpretaci Jiřího Lukeše – a elektroniku – v obsluze autora. Námětem skladby je představa pohledu skrz lístek zachycený v pavučině. Důležité jsou zlomy jeho imaginárního osudu, které tvoří formální základ kompozice. Široká škála barevného odstínění zvuku akordeonu skvěle podtrhla atmosféru kompozice. Škoda, že některé efekty nebyly přes zvuk nahrávky slyšet. Hned ze začátku vzniká velice příjemná atmosféra v kombinaci partu nástroje a elektroniky. Průběh skladby míří ve vlnách z jemných poloh k jednotlivým zlomům velmi úderně, gradace postupně narůstají. Ovšem celek a práce s tektonikou kompozice se spolu nakonec rozcházejí.

Kdo se těšil na skladbu se skvělým tahem, kdy na konci člověk vydechne překvapením a úlevou po uzavřeném, odžitém celku, dostalo se mu plného zadostiučinění při poslechu skladby Jiřího Hájka Jako labuť zamrzlá do ledu (2007) pro dechový kvintet. V podání dechového kvintetu Sine nomine a akustice Atria vyzněla skladba velmi dobře. Výborně načasované gradační plochy vystupňované na maximum, proložené třemi sólovými vstupy, se zlomí v „šílený běh“ (s využitím akustického efektu klapání klapek dechových nástrojů naprázdno). Nakonec celek dynamicky klesá, ozývá se jen dýchání do nástrojů, jemný „kvikot“ (hra na strojky) a finále končí do ztracena.

Po celém tom sáhodlouhém výkladu, jednoduše: skvělý večer.

 

Středeční sebepoznávání prostřednictvím hudby zahájila Vostřákova skladba Tao (12 listů pro 9 hráčů), op. 41 z roku 1967.  Oproti Knize principů, kde řízení skladby ovlivňují sami hráči za simultánního zapojení všech nástrojů po celou dobu skladby, jsme byli konfrontováni s časově organizovanou hudbou vymezenou zápisem. Hráči se zde dělí podle obsazení do tří skupin: dřevěné dechové nástroje, obsazení smyčcového kvartetu, bicí. Každé sekci náleží 4 listy partitury, jejichž pořadí v rámci seskupení je libovolné. Interpretační vůli je ponecháno, zda skladbu zahajuje sekce dechová, nebo smyčcová. Dechy a smyčce zůstávají po celou dobu  zvukově - témbrovým protikladem a pravidelně se střídají. Bicí nástroje jsou prvkem spojujícím. Principem jsou tedy odlišné zvukové plochy, jejichž koloběh vytváří jednotu. Tao patří mezi skladby, u kterých by nebylo od věci seznámit se předem s notovým zápisem. Škoda jen, že jsem měla po celou dobu pocit jakési mělkosti výrazu, která zřejmě způsobovala rozpadání celku na jednotlivé zvukové plochy a ztrácel se tak kontext s navazující částí. Proč by měla být skladba tohoto druhu hrána s menším emocionálním přednesem než Mozartova symfonie, když právě zapojení lidského elementu dodává živé hudbě ten pravý „šmrnc“?

Druhou polovinu koncertu v režii skladatelů mladé generace otevřelo Trio – díl A (2007) pro klarinet, violoncello a klavír Luboše Mrkvičky. V krátkém časovém úseku (3:30) proběhla první část projektu, který autor popsal v programu takto: … „Na počátku byla představa otevřené hudební formy, jež by zahrnovala teoreticky nekonečný počet různě dlouhých úseků (dílů), které by uvnitř této formy neměly své pevné místo, ale jako v kaleidoskopu by se rozmanitým způsobem přeskupovaly.“ … „jednotlivé úseky by tvořily uzavřené dílčí jednotky, bylo by možné je na jedné straně zcela vypouštět, na druhé straně by byl každý úsek proveditelný také samostatně.“… Materiál skladby si autor vymezil pro práci s tzv. tónovými poli, jejichž interakce podléhá určitému řádu. Ve zvukové podobě dochází ke stmelení odlišných ploch v sourodý a kompaktní celek. Pokud by tento kontext posluchač neznal, nemusí věšet hlavu. Díl A působí opravdu jako samostatná skladba, která vás vtáhne a zase vyplivne. Ve výborné souhře interpretů  Simony Vaňkové – klarinet, Petra Nouzovského – violoncello, Jakuba Dvořáčka – klavír vyzněla skladba podmanivě a velmi energicky.

Petr Bakla uvedl skladbu Tape Horn pro lesní roh a „pás“(2003) v podání Petra Cíglera. V průběhu osmi a půl minutového jednolitého úseku se nedalo vymanit ze zajetí elektronické nahrávky - tedy kromě samého závěru skladby, kdy se intenzita zvuku snižovala. Hornista se dostal ke slovu nejvíce na začátku. Následující dění nepřineslo žádnou větší interakci a zvuk nástroje se v nahrávce čím dál tím více ztrácel. Jestli bylo cílem spojení zvuku nástroje a pásu, stalo se.

Noční zvuky (2006), elektroakustickou kompozici Marie Holáňové bych označila jako introspekci v pravém slova smyslu. Autorka pracuje s reálnými zvuky vztahujícími se ke spánku a snění. Dech, brumlaní usínajícího a šustot peřin nejdříve zaznívají bez zásahů. Čím více se pak usínající vnořuje do snu, dochází k zvukové deformaci (setkávání reálného a nereálného v našem podvědomí). Ke konci vše vyústí v konkrétní popěvek, pobrukování si. Pro dokreslení atmosféry byla stažena světla, takže posluchače nerušil žádný zrakový vjem a mohl se lépe vnořit do sfér jiného světa. Experimenty tohoto druhu by možná nemusely mít ani název ani konkrétní předlohu. Fantasie člověka je nekonečná a individuelně promítnutá představa slyšeného tak může dát skladbě nový, pro každého jedinečný význam.

Druhý koncert uzavíralo, stejně jako ten první, dechové kvinteto Sine nomine, které provedlo skladbu s názvem Forest, Brooks and Prefabricated Houses(2007) od Jiřího Groulíka. Dalo by se říci – každým coulem originál. Obsazení bez flétny a lesního rohu je ozvláštněno alt saxofonem a basovým klarinetem. Pro doplnění informace od autora: složení ovlivnilo těleso Calefax, které vystupuje v tomto netradičním obsazení, a pro které byla skladba přepsána. V jejich podání pak poprvé zazněla na skladatelských kurzech v holandském Zwole. V průvodním textu jsme se mohli dočíst, že skladba byla původně zamýšlena pro dětský pěvecký soubor, ovšem pro interpretační obtížnost byla později přepracována pro dechový kvintet. Groulík užívá, stejně jako další autoři obou večerů, netradičních technik hry na dechové nástroje (dech do korpusu nástroje v první větě symbolizující vítr ve stromech). Druhá část obsahuje zajímavě rytmizované úseky. Co je kuriózní – znění skladby v tomto obsazení není odlišné od původně zamýšleného. Po poslechu se opravdu potvrzuje obtížnost kompozice, která se projevila i v nesouhře a nejistotě interpretů. Posluchač se pak hnal za svým uchem jaksi odnikud nikam. Nezbývá, než počkat si na další provedení.  

Pokud se ohlédneme za oběma večery, vidíme náměty a inspiraci proudící ze všech stran a materiál vytvářející prostor k dalšímu přemýšlení. Posluchačů nemnoho. Co s tím? … Přijďme zase.