František Listopad – Rosa definitiva; Cherm; 39. publikace; 2007

Lukáš Sommer 27.10.2007

Básník, prozaik, esejista, novinář, režisér, pedagog a dlouholetý ředitel národního divadla v Lisabonu František Listopad završil svou úctyhodnou básnickou řadu sbírkou Rosa definitiva. Úvodní díl Definitivní růže rozehrává kontrapunkt dvou výrazových linií, které se v průběhu sbírky postupně rozpouštějí v individualizované obrazy. Je zde reflexivní linie básní V Olomouci v říjnu, Sen, Vešli jsme do modrého pokoje, Ospalý sen, V zimě u moře, S věnováním a linie mající jako předmět tvorbu samu - Kdyby pero bylo jiné, Půdorys, To to trvá, Báseň se sněhem, Co chybí obrazu, Uklidněte se vody. V rámci prvního dílu vznikají zajímavé, takřka podprahové dialogy mezi jednotlivými básněmi; Kdyby pero bylo jiné  Kdyby papír byl jiné kvality   a jiného formátu zejména to - tato strukturální preference je dopovězena v páté básni; jak se vznášet ke kráse   k nové matematice kde nepotřebujeme   psát pero přestává psát. Tok řeči je převážně jednolitý, až legatově ucelený. Absence jakékoli interpunkce stírá prostor mezi jednotlivinami, které tak vzájemným prorůstáním nabývají nové významovosti. Nejednou si je autor plně vědom rytmu, coby formotvorného činitele a přijde s takřka „fade outovým“ opadáním řeči; než odjedu autem přímo do deště do deště do deště. V Básni se sněhem je však toto povědomí o strukturální povaze textu nabouráno příliš sebevědomě; sněží a sněží a sněží na město s věží.

Ono opadání, jak se po chvíli ukáže, není ani tak formotvorným principem, jako spíše neoddělitelnou vlastností autorova výrazového arzenálu. Druhý díl Čistění peří prohlubuje onu reflexivní rovinu mnohými neodvratně tíživými obrazy; Léto sype mouku sype na zrcadlo   zdvihá se již železniční hradlo    na hranici kde nás čeká kočí. Ve světle výraznějšího gesta poněkud zanikají momentky Pište mi chlapci, Celý den svítilo, Umírají divadla, Také hobluji prkna. Nosně naopak působí imaginace, často inspirovaná pouhým tvarem slova, která je skvěle kompatibilní s autorovou těžko skrývanou nesoustředěností; Opuka, Pole jsou políčka, Mlha je katolická ad. Vlastně ani netřeba hledat souvislosti a kompoziční důvod k stále vzdalujícím se synekdochám typu; perličko říční vzpomínko zbytečná. Teprve ve světle závěrečné, demonstrativně vázané  (a úroveň devalvující)  Ukolébavky lze zpětně ocenit, jak bohatě je básníkem procítěn motiv opouštění.

Třetí oddíl Někdo mi hodil míč je pro mě vrcholem sbírky. Nejen pro svou kompoziční ucelenost, narůstající a kontrolovaně opadající gradaci. Mnohé „opracovávané“ obrazy předchozích dvou dílů jsou náhle formulovány mnohem příměji, nezištně, jakoby mimochodem; Recituji   po paměti   svoje děti. Tam, kde jsme mohli básníkovu netrpělivost jen tušit, je nyní přiznána bez metaforických příkras; i vypadlé slovo kolem nás soustředěně krouží    každé je naprosto nevyměnitelné žhavé   od rychlé jehly. Několikrát naznačený motiv emigrantství a společenských událostí; přežijí nás zejména   těch 77 andělů   vytane do otevřeného; Píšu česky v nečesku a málo chybí    aby  abych  abychom..  Škoda jen, že zařazení básní Hudba, Rozkop jsem dveře, Pokoje bez koje a Rozhovor ještě prohlubuje již tak dost velkou propast mezi Listopadovými „elitními“ básněmi a těmi průměrnými. Kdo je však, jako já, nadšen perlami třetí kapitoly Všechna poezie je a Místo modlitby, ten tuto nekritičnost autoru rád promine. 

Stejně jako promine celou kapitolu Zlínská kvůli jedné jediné básni Obřady, neboť jen ta si zasluhuje speciální místo v našem Close Hearing. Nelze si nevšimnout magické trojky, která tajemně zafungovala v Definitivní rose naléhavou otázkou; jak zamlčet třetí léčku. Zde se jí dostává časově prostorové obraznosti právě probíhajícího, provinčního představení; zatímco Lady Macbeth vyšívá    na rozcestí tří cest   z nichž jen ta skrytá vede někam. Báseň Obřady si zkrátka v rámci kapitoly kolem sebe vybouchala tolik místa, že srovnání s ní snese tak možná Odklad poselství. Těžko je připustit, že i ty nikoli špatné básně jsou ve světle drtivé přímosti Obřadů, jen jakési „zbylé“.

 

Poslední „větou“ Listopadova cyklu je část Drobné zpátky aneb Ospalý sen. Prvním překvapením jsou opakující se básně z první části V hlubokých vodách a S nocí se obrací – těžko najít pro jejich opakování důvod. Je však jisté, že autorova propast mezi reflexivní polohou a „nesnesitelnou lehkostí bytí“ dostává ve čtvrté kapitole (konečně) punc životního postoje. Tu a tam se do snadné kontury básně vloudí nečekaný osten; vím tuto báseň nedokončím   být ve dvou tiše jako tehdy   aspirin dneska nezabírá   to byla věta tatínkova   jenž je v nebi. Kdo od poezie čeká šok, bolestné prodírání se symbolikou a metaforičností, bude zklamán. Poezie Františka Listopada i přes výjimečně apelativní momenty nakonec opadá k zvláštnímu druhu vědění, o kterém netřeba mluvit, netřeba jej ukazovat a dokonce jej netřeba ani sdílet (pro básníka velmi nepraktické). Netřeba ani formulovat a když už, tak pryč od toho; tíží břímě    prostě v zimě v zimě v zimě.