Close hearing

Jakub Hojer 25.10.2007

Poločas

/kvartální výkaz/

Domovník dnes po Národní kráčel.
S napřáhlou rukou. Když jí hnul,
vzletěla v dávném gestu rozsévače:
z pytlíku dlažbě pohazoval sůl.

Obloha zšedla. Rozhlas hlásil srážky.
Srážky z platu. Srážky v ulicích.
Sůl z chodníku mě hryzla do podrážky.
A vlasy napadl mi sníh.

Po železech zapuštěných v zemi
posouval se směrem od Máje
jak parodie staré tlusté ženy
zarudlý zadek městské tramvaje.

Obloha zšedla. Rozhlas hlásil srážky.
Srážky z platu. Srážky v ulicích.
Domovník zasil. Nahýbal si z flašky
a začal ztěžka sklízet slaný sníh.

Ivo Šmoldas: Zimní srst, Československý spisovatel, 1988

 

 

Většina lidí zná Ivo Šmoldase z televize. Jeho hlas buší do zdí obýváků takovou silou, až se sousedům zdá, že k nim obrazem ve chvíli prostoupí armáda horníků s vagónem uhlí. A za chvíli se na televizi dívá celý panelák. Žádné sousedské spory kvůli rušení nočního klidu. Šmoldas je vtipný. Většinu diváků si paradoxně získal v pořadech, do kterých se díky osobitému stylu vyjadřování, smyslu pro jazyk a zřejmé inteligenci nehodí.

Zimní srst, jedinou sbírku poezie Ivo Šmoldase, jsem během několika dnů přečetl čtyřikrát, nejlepší básně jsem si opsal. Skutečně, verše Zimní srsti jsou plné lehce stravitelných, představitelných a přitom originálních obrazů. Budete-li je číst, přijde Vám, že napsat dobrou báseň je jako nic.

Poločas jsem si vybral kvůli Národní třídě. Poslední dva roky tudy denně procházím minimálně dvakrát a po ránu, kdy většina z Vás ještě spí, je atmosféra téměř totožná s tou, kterou můžete cítit z básně. Vidíte příběhy jednotlivců na ohromném prostoru. Každý člověk zde sehrává tak významnou roli, že si ho zapamatujete. Jeho oblečení, pohyby, obličej. A pokud Vám podrážky nehryže sůl, ládují se jimi vedro asfaltu, olejové louže nebo štěrk. Za dvacet let od vzniku básně na Národní přibylo obchodů, turistů a bezdomovců, přejmenovali Máj, domovník dosypal. Tramvaje tudy ale jezdí dál. A všechno zní jako kdysi, jen barevněji.

Text je rytmicky přesný, střízlivý a ironický. Obrazy spojují lehkost a autorova chuť hrát si s jazykem a popsat tak Poločas - chvíli na občerstvení.
Ve spojení se zimou a Národní třídou mají zajímavý kontext i dvakrát zmíněné srážky v ulicích.