550. úterek Umělecké besedy
Marie Holáňová 25.10.2007
Již 550. Úterek Umělecké besedy se 18. 9. 2007 netradičně zařadil ke Svatováclavským slavnostem. Duchovní hudba skladatelů Pavla Zemka – Nováka a Svatopluka Havelky měla k dispozici útulný, celkem strohý prostor Konírny (Ministerstvo kultury ČR). Povětšinou slabá dynamika a subtilní vyjadřování odráželo křesťanské vyznání obou autorů. Nebyla zde ctižádost toužící po posluchačově uznání, spíše intimní promlouvání k Bohu.
Chrámové sólo pro sólový klarinet Pavla Zemka je krátké a prosté dílko. Zahájilo večer se svěžestí, která z miniatury prosvítá smířlivou harmonií. Melodická linka připomíná útržky lidových nápěvů, některé její tóny jsou obalovány ozdobami. Interpretaci klarinetisty Kamila Doležala charakterizoval střídmý projev. Skladbě tím ale neublížil, naopak – ozvalo se vše, co mělo. Přece jen mě trochu rušilo doprovodné šustění nástroje.
Sedm slov Kristových na kříži – Preludium a fuga č. 18 je závěrečnou částí 3. dílu celovečerního klavírního cyklu autora. Zároveň tvoří druhou verzi jeho stejnojmenné skladby pro sólový klarinet. To, že je původem skladba pro dechový nástroj, je znát z nakomponovaného jednohlasu. Hojně využívaná pedalizace vrství monodii do klastrů, které vyznívají libozvučně vždy s centrem v některém z tónů nebo v konsonantních akordech. Sledy tónů se po úsecích v průběhu skladby stále víc kupí k sobě, v čím dál menších intervalech a rychlejších sledech. Vrstvící se napětí končí vtipně jediným staccatovaným tónem. V zaujaté hře skladatele a klavíristy Hanuše Bartoně mě zarazila technická vada - jedna ze strun klavíru nepříjemně řinčela. Copak si současní skladatelé nezaslouží důstojné podmínky k provozování svých děl, jak to se samozřejmostí chodí u jejich zemřelých kolegů?
Příjemnou stručnost dvou skladeb vyrovnalo závažněji pojaté duo pro klarinet a klavír Svatopluka Havelky Rozhovory duše s Bohem. Kromě čistě hudební verze je tu ještě autorem daná možnost prokládat tři věty čtením Augustinových Myšlenek. Tak se stalo i v tomto případě. Sametový hlas Rudolfa Kvíze byl šťastnou volbou. Chvílemi jsem si nebyla jistá, zda je to recitace nebo opravdová modlitba, které kradmo naslouchám. Hudba počítá s akustickými efekty klarinetu hrajícího do strun koncertního křídla, nevyhýbá se čtvrttónům a multifonikům. Zkušený skladatel umí vyčerpat zvolený materiál a posluchač si vychutná danou atmosféru až do dna. Přes tyto klady působilo poněkud banálně opakování některých intervalů, jako by byly kompozičně nedotčeny. Možná se zde projevila až přílišná autorova svoboda.
Ač to nebývá zvykem, dovolila bych si na závěr odbočit k jinému koncertu. Ten pořádalo o dva dny později (20. 9.) skladatelské sdružení Konvergence. Na něm zaznělo taktéž Zemkovo Chrámové sólo pro snový klarinet, tentokrát v podání mladého klarinetisty Jiřího Mráze. Měla jsem ještě v živé paměti Doležalovu verzi a nestačila se divit, jak se obě provedení od sebe liší. Mráz hrál v takovém pianissimu, že se mi tajil dech a skladbu jsem téměř nepoznávala. Lidovost se někam vytratila a ozdoby byly skoro neslyšitelné. Stávalo se, že se některé tóny neozvaly. Po koncertě jsem si vyžádala od klarinetisty noty a zjistila, že skladba je v dynamice definována pěti „p“. Překvapilo mě, že Mrázova interpretace byla vzhledem k zápisu oproti Doležalově mezzo-pianové pravdivější. Opět jsem si uvědomila, že kdyby se soudobá hudba neomezovala jen na premiéry, stala by se pro mnohé mnohem poutavější a srozumitelnější.