Ostravské Dny Nové Hudby - Očima a ušima účastníka 13. 8. – 2. 9. 2007

Michaela Plachká 21.10.2007

Přijet do Ostravy, to pro mě znamená vrátit se tak trochu domů. Po čtyřech letech prožitých pod křídly Akademie múzických umění jsem zpět na půdě tohoto dynamického města. Situace je ale jiná. Netuším, co prožiji v následujících třech týdnech. O Ostravských dnech se už napsalo mnohé a určitě ještě napíše. Chtěla bych tuto jedinečnou akci přiblížit z pohledu účastníka, tedy studenta institutu a návštěvníka všech koncertů, které tato akce zahrnovala.

 

Ostrava – černá perla soudobé hudby

V pondělí třináctého jsme se pomalu scházeli na prvním uvítacím setkání. Zapamatovat si jména všech třiceti čtyř dalších rezidentů mi zabralo notnou chvíli. Jak se ale později ukázalo, některá už nikdy nezapomenu. Petr Kotík a Renáta Spisarová představili sami sebe a svou družinu. Petr s úsměvem podotkl, že o nás pečují jeho many, many women.
Kdo je ale Petr Kotík? Pokud se hledá hlavní pachatel Ostravských dnů, na Petra Kotíka si můžeme ukázat všemi deseti prsty. Nejenže je původcem myšlenky, uměleckým ředitelem, dirigentem, skladatelem, ale ochotně dokázal zastat roli flétnisty v několika skladbách. Jeho nasazení v průběhu festivalu bylo ohromující. Petr Kotík je muž velice razantní se svéráznými názory. Známá je jeho averze k hudebnímu dění v Praze. Přičteme-li k tomuto faktu širokou podporu institucí (města Ostravy, generálního sponzora OKD, krásné prostory ostravské konzervatoře, možnost spolupráce s Janáčkovou filharmonií) a silného spojence v osobě Renáty Spisarové, je zřejmé, proč se Ostrava stala vhodnou platformou pro soudobou hudbu.

 

Z Ostravy je všude „kusek“

Večer před zahájením kurzů zpíval Jarek Nohavica na svém koncertě v Hukvaldech o tom, že „Ostrava je srdce Evropy“. Že se Ostrava brzy stane „pupkem světa“, asi netušil. Lektoři, interpreti a studenti si našli cestu z Ameriky, Nového Zélandu, Afriky, Evropy, Frýdku i z Kravař. I když je to pestrá směsice, angličtina se postarala o bezbariérovou komunikaci. Rodilí mluvčí měli samozřejmě výhodu a mám dojem, že na debatách to bylo trochu znát.

První týden probíhal ve znamení prezentací studentů, několika lektorů (Petr Kotík, Alvin Lucier, Sebastian Claren) a individuálních setkání. Program byl náročný, každý den byl rozdělen na ranní, odpolední a večerní část. Mnohý student tento trojboj střídal s odpočinkem ve foyer konzervatoře a popíjením kávy. Přitom se nestačil divit, když ho míjel Mexičan v klobouku či tradičně oděná Mongolka. Jako každý rok se totiž konal festival Folklór bez hranic a tak se na půdě jedné školy setkaly lidové kořeny s nejčerstvějšími soudobými lístky hudebního stromu.

Petr Kotík

V úterý se nám dostalo milého přijetí na radnici města Ostravy. Primátor Petr Kajnar vyslovil několik vstřícných vět plných podpory a svůj zájem dokázal účastí na několika koncertech v průběhu posledního festivalového týdne. Primátor města Ostravy se o soudobou hudbu totiž zajímá! Co si my skladatelé, pro které je potřeba tvořit, inspirovat se, konfrontovat a získat odezvu životně důležitá, můžeme víc přát?

Petr Kajnar

Ve čtvrtek ráno nám přednášel Sebastian Claren o své knize. Jejím tématem je hodinová opera Mortona Feldmana Neither, která byla provedena v závěru festivalu a zpodobňovala pověstnou třešinku na dortu. Claren nebyl původně plánovaným hostem, byl pozván namísto Beata Furrera, který kvůli zdravotní indispozici odřekl svou účast. Tato volba se ukázala jako správná. Jeho analýza byla svědomitá a hudba velice inspirující. Všechno se naplánovat nedá a organizační tým musel mnohdy improvizovat.

Druhým týdnem se charakter kurzů začal měnit. Do „hry“ vstoupili interpreti – Janáčkova filharmonie, Ostravská banda, Sonar Streich Quartet, Flux Quartet, Melos Ethos Ensemble, zpěváci, sólisté a dirigenti. Mezi osobnostmi jako je violoncellista Charles Curtis, skladatelka Kaija Saariaho, dirigent Roland Kluttig, hobojista Vilém Veverka, klavíristi Daan Vandewalle a Joseph Kubera či houslistka Hana Kotková je opravdu radost pobýt. Ty hvězdy pódií byly najednou s námi, byli to lidi z masa a kostí a mnohdy překvapily příjemným a vtipným projevem.

Janáčkova Filharmonie Ostrava

Pro nás studenty začalo období spolupráce s muzikanty, doba zkoušek a čtení. Avšak není čtení jako čtení. Tento pojem pro některé studenty znamenal možnost si poslechnout svou práci alespoň na zkouškách orchestru, protože ne všechny skladby byly provedeny koncertně. I tak zaznělo na festivalu kolem stovky skladeb a pětadvacet z nich zaznělo v premiéře.
Z lektorů se v průběhu druhého týdne představil Ben Patterson, Chiyoko Szlavnics, Muhal Richard Abrams, Christian Wolff a Kaija Saariaho. V klubu Atlantik jsme měli možnost shlédnout několik filmů (například  o opeře K. Saariaho L´amour de loin nebo portrét Yannise Xenakise).

Počínaje zahajovacím koncertem Janáčkovy filharmonie v neděli večer jsme nejen pomaličku vplouvali do finálního třetího týdne, ale hlavně do úvodu festivalu Ostravských dnů. Měla jsem hned tři favority. Prvním z nich byl můj spolužák z konzervatoře František Chaloupka, nyní student Janáčkovy akademie v Brně. Jeho skladba An Ancienit Calligraphy byla duchaplnou kompozicí směřující k východní filozofii. Důležitou roli v ní hrála práce s tichem, vícekrát za sebou se opakující „motivy“ (není náhoda, že Chaloupka studuje pod křídly Martina Smolky) a celkově nižší dynamika. Naopak skladba plná vzruchu a kontrastních částí zazněla od finské skladatelky žijící v Paříži Kaiji Saariaho, která se koncertu osobně zúčastnila. Třívětá skladba Orion vychází z kontrastu svého námětu – dynamická postava řecké mytologie lovec Orion byl svým otcem Diem po smrti proměněn ve statické zářící nebeské souhvězdí.
Celý koncert vplul do katarze dílem Mortona Feldmana Cello and Orchestra. Skladba je poměrně krátká, než jak bývá skladatelovým zvykem. Přesto posluchač vplyne do kontemplativních rovin, které disponují svým vlastním časem. Sólový part přednesl Charles Curtis, nositel mnoha ocenění a postava velice ladná. V premiéře zazněla skladba Muhala Richarda Abramse Mergertone a Orchestra: Pieces Christiana Wolfa.

Následující týden probíhaly koncerty dvakrát až třikrát denně. Odpolední se konaly obvykle v sálu Janáčkovy konzervatoře, večerní pak v Domě kultury města Ostravy. Příjemným vybočením z tohoto pravidla byl úterní koncert v kostele sv. Václava. Akustika chrámu příznivě podpořila převážně vokální program. Na závěr v pozdních hodinách přišla opravdu silná kompozice a pro mě jedna z perel soudobé tvorby Symphony No. 3 Galiny Ustvolskayi. Skladba si vystačila s komorním ansámblem (hoboje, trubky, trombony, horny, kontrabasy, bicí, klavír a sólo hlas), ale byla cítěna v pravdě symfonicky. Prudké kontrasty, energická zvukovost, stejně jako vyjádření pokory v subtilních místech se s duchovním nábojem kostela jen násobily.

Ostravská banda v kostele sv. Václava

Další tradiční zastávkou festivalového klání byl klub Parník. Pátek byl zasvěcen Fluxu s účastí Bena Pattersona a Milana Knížáka. Trochu jsem litovala, že Knížák jen pustil mnoho hluku a v podstatě s námi vůbec nepřišel do styku. Po koncertě pospíchal, ba přímo utíkal. Ale jinak to byl zdařilý večer, mám dojem, že si ho užili hlavně aktéři (mezi které jsem taky patřila). Tyto rozverné taškařice tvořily dokonalý protipól k závažným obsahům jiných koncertů.
Závěrečný koncert přinesl kromě již zmiňované Feldmanovy opery skladbu talentované polské skladatelky Pauliny Zalubské, Earle Browna a skvělý Koncert pro housle a orchestr Györge Ligetiho v podání Hany Kotkové.
Koncerty byly dlouhé, náročné, ale nikoli vyčerpávající. Díky vysoké úrovni interpretů, plnému nasazení a kvalitnímu programu jsem cítila, že moje vnitřní síly jsou obnovené a prožívám jistý druh katarze. S každým koncertem jsem se nořila hlouběji do vnitřních světů hudby, až mě několikrát probudil potlesk… Pohodě nočních poslechů přispíval i gymnastický koberec, natažený v sále.
Festivalový program byl věnovaný hudbě posledních padesáti let. Přesto se vedly v kuloárech debaty, jestli hudba stará padesát let je opravdu „nová“. Někteří studenti k tomu měli velké výhrady.
Za zmínku jistě stojí další provedení – hodinová klavírní skladba Wu Rudolfa Komorouse (Daan Vandewalle), smyčcový kvartet Gran torso Helmuta Lachenmanna (Sonar Streich Quartet z Berlína), Cageův Koncert pro klavír a orchestr ve verzi pro dva klavíry a dva orchestry, velice osobitá skladba Chiyoko Szlavnics Heliotrope, Slices pro cello a orchestr Alvina Luciera a samozřejmě díla všech studentů. Na vlastní kůži jsem si zkusila, jaká je práce s Ostravskou bandou. Na zkouškách mé skladby (Darovals nám pokoj pro 13 smyčců) si hráči sami žádali o můj komentář, vyžadovali přímý kontakt. Dirigent Ondřej Vrabec měl jasnou představu, kam dílo směřovat. Provedení bylo velice zdařilé a v podstatě ho řadím ke svým nejlepším.
Na celé věci je ale zarážející jedna věc. Kde byli ostatní studenti a profesoři skladby, dirigování a vůbec ti, kteří by o soudobé hudbě měli vědět nejvíc a být s ní co nejvíce spojeni? Na koncertech jsem jich potkala opravdu poskrovnu. Nicméně, další příležitost bude v létě 2009 a věřím, že nastartovaný fenomén rostoucího publika přetrvá do dalších let.

Ostravo, galánko černá…