Tereza Riedlbauchová: Jednou nohou v Praze, druhou v Paříži
Marie Holáňová 20.10.2007
Básnířku Terezu Riedlbauchovou (11. 1. 1977 Praha) znají čtenáři již ze třech vydaných sbírek Modrá jablka (2000), Podoba panny pláč (2002) a Velká biskupská noc (2005). Autorka je zároveň zdatnou organizátorkou mnoha projektů, které jsou s poezií úzce spjaty – domácí večery autorských čtení tzv. literární salony, edice Literární salon, česko–francouzský festival Poezie mezi Paříží a Prahou. Ostatně v prostředí literárních salonů, ve svém bytě u Lorety, mi o všem povyprávěla.
Pocházíš ze známé umělecké rodiny Riedlbauchů, která bývá s jistou dávkou humoru nazývána mafií na uměleckém poli. Kam až rodina sahá?
Část rodiny se narodila v Plzni a část ve Strakonicích, kam se později Riedlbauchovi přestěhovali. Je zvláštní, že táta a skoro všichni jeho sourozenci jsou více či méně spojeni s uměním, protože babička a dědeček pracovali v továrně. Prvorozený Rudolf je malíř, Aninka je sice ekonomka, ale má velký vztah k umění, Václav skladatel a ředitel České filharmonie, táta Jan flétnista, Josef a Marie (provdaná Vaňková) oba houslisti ve FOKu.
Takže 4 bratři a 2 sestry. Mám dojem, že další generace se rozšířila o mnoho dcer!
To je pravda. (smích) Vypadá to, že „slavné“ jméno Riedlbauch brzy zmizí. Jen strýc Rudolf má dva syny, ale ti do umění nedělají. Nás ostatních je devět holek! Sestra Veronika se věnuje recitaci poezie, také režii a dramaturgii alternativního divadla. Monika, dcera Josefa je zase klavíristka, Václavova Katka se věnuje pedagogické činnosti na taneční konzervatoři, dcery Marie Vaňkové studují HAMU, Maruška hraje na hoboj a Andulka na housle.
Tvůj otec je flétnista a básník. První impulz vedoucí k poezii tedy vzešel od něho?
Táta píše básně od sedmnácti a dění v poezii sleduje s velkým zápalem. Má doma ohromné množství knížek a v každé volné chvíli čte. Z dětství si ho vybavuji, jak často sedí za psacím strojem. Když jsem se ptala mámy, co tatínek dělá, odpověděla, že pracuje. Nechápala jsem, jak někdo, kdo ťuká do stroje, může pracovat! (smích) Jeho poezie byla vždy duchovně orientovaná, často s prvky panteizmu a buddhizmu. Z tohoto důvodu samozřejmě nemohl za komunizmu publikovat. Vydával pouze v samizdatových revue a koncem 80. let, kdy to bylo politicky uvolněnější, se mu podařilo vydat také několik bibliofilií. Publikovat začal až od 90. let. K poezii jsme společně se sestrou byly vedené možná více než k hudbě, i když jsme se odmalička učily hrát na hudební nástroje, chodily jsme na koncerty a do opery. Četly jsme kvalitní dětskou poezii, např. od Halase, Hrubína a Sládka. Táta často vyhlásil soutěž, kdo se naučí dřív recitovat báseň nazpaměť. Vždycky vyhrála sestra, protože má lepší paměť.
Připadá mi, že poezie je výsledek introvertní povahy, která se ale extrovertně odhaluje ostatním. Není v tom rozpor?
Určitý paradox to je. Poezii bez extrémní citlivosti až přecitlivosti psát nejde. Většina básníků, které jsem poznala, jsou hodně citliví lidé. Žijí často v ústraní, jsou plaší, ale zároveň se dokáží otevřít ve slovu, takže se vydávají v šanc. Někteří jsou ale naopak značně exhibicionističtí, velmi oblíbená se teď stala slam poetry. Nejsem si ale jistá, zda se ještě jedná o poezii, spíše je to přechodný žánr k divadlu.
Když si člověk čte ve tvých básních, nachází v nich hodně přírodních motivů.
Řekla bych, že je to hlavně v Modrých jablkách. Dřív jsem hodně času trávila v přírodě, ve volnějším prostoru mě napadaly obrazy, které jsem vytrhávala času a pak je různě kladla vedle sebe. Tyto nálady v mé poslední sbírce ustoupily, jsou zde jen okrajově. Nyní se mé básně odehrávají v prostorech vnitřní fantazie nebo v místnostech, často se objevuje i Loreta, blízko níž bydlím.
Kromě toho, že píšeš, pořádáš ve svém bytě literární salony. Zdá se, že spojuješ básníky a vůbec lidi, aby v současné individualistické době k sobě našli cestu.
Určitě je tam touha takové té matky ochránkyně, která shromažďuje všechny básníky. (smích) Večery vznikly se záměrem navázat na literární salony devatenáctého století. Tenkrát to byla taková „drbárna“ a vůbec společenská událost. Pak mě také inspiroval svými vernisážemi a čteními v brněnském bytě v ulici U Kaštanu Jaroslav Erik Frič. Ze začátku jsem nevěděla, jak na to. Večery měly jedno konkrétní téma, např. první salon: Božena Němcová. Předpokládala jsem, že pokud vůbec někdo přijde, budou to samé ženy. Ale přišlo více než 25 lidí a převážně mužů! Většina byla z humanitních fakult nebo z uměleckých kruhů. Neměla jsem žádné zkušenosti, takže program trval do neúnosné jedné hodiny v noci. Po čase a získaných zkušenostech jsem se rozhodla pro autorská čtení. Můj sen byl, aby se tu jednou objevili známější básníci naší generace, jako je Petr Borkovec, Petr Hruška, Kateřina Rudčenková ad. To se nakonec tak po dvou letech začalo dařit, vystřídala se tu celá řada současných spisovatelů. Se zájmem sleduji také regiony, dojíždějí sem autoři z celé republiky. To, že se salon uskutečňuje v domácím prostředí, má svá pozitiva – je to lepší prostor pro koncentraci než kavárny. Postupně zde byla navázána přátelství, dokonce vzniklo i jedno manželství (smích) a lidé zde domlouvají realizace dalších uměleckých akcí. Často autorské čtení doprovází výstava obrazů, výjimečně i hudební doprovod. Muzikanty je totiž těžké přesvědčit, protože jsou zvyklí být honorovaní, kdežto básníci a malíři to dělají z nadšení.
Je skutečně zajímavé sledovat autory při recitaci pro jejich autonomní projev. Na druhé straně ale vždy pociťuji rozdíl mezi autorskou interpretací a mojí vlastní. Jsou to dvě roviny a je mi většinou bližší ta moje, kdy si můžu číst vlastní intonací.
Ve většině případů autoři neumí číst své texty. Existuje odstrašující případ - nahrávka Holana, na které čte Noc s Hamletem. Nedá se to moc poslouchat. Dřív autorská čtení nebyla tak běžná. Je to trend, který k nám přišel z ciziny hlavně v 90. letech 20. století. Udělá-li ovšem někdo v zahraničí pár veřejných čtení do měsíce, téměř se tím uživí. U nás něco takového neexistuje a ještě asi dlouho nebude… (smích) Spíš to funguje na dobrovolné bázi. Pouze jednou se mi stalo, že jsem za autorské čtení na jednom slovenském festivalu dostala 1 000 korun. Byla jsem z toho úplně „auf“…
Získala jsi grant pro vydavatelství Literární salon a vyšly v něm již první tři sbírky mladých autorů: Viktora Špačka, Jana Brabce a Simony Rackové. Každá sbírka je jiná a od Tvé poezie dost odlišná. Podle čeho jsi vybrala zrovna tyto autory?
Autoři sbírek patří ke kmenovým účastníkům literárních salonů. Vývoj Honzovy a Viktorovy sbírky jsem sledovala několik let. Simona na ní pracovala léta s Daliborem Demelem, který prózy vydává v Mladé frontě. Styčné body by se našly spíš mezi jejich poetikami, ta moje se od nich liší. Vycházím z klasické poezie, mám v oblibě metaforu, barevnost, někdy symboly, podobně jako Bogdan Trojak a Milan Děžinský. Poezie tří vydaných autorů je mnohem civilnější, v něčem se blíží poetice všedního dne. Viktor si všímá obyčejných předmětů, sleduje každodenní situace a inklinuje k minimalismu. Honza Brabec zachycuje místa a různé čtvrti Prahy. V jeho tvorbě je určitý paradox – na jedné straně velká míra intelektu (zřejmě vliv filozofie, kterou studuje), na druhé straně ho dokáže strhnout podobnost slov a zvukomalba, jako například „sépie je harpie“. Tím u něho mimo jiné vznikají zkratky a bizarnosti. Simona Racková píše mikropříběhy ve verších. Nejsem si jistá, zda se její projev dá nazvat poezií. Jednou se zřejmě bude věnovat víc próze. V příštím roce se chystám vydat sbírky některých dalších návštěvníků literárních salonů. Zde se ale brzy vyčerpají možnosti a budu hledat i jinde. Ráda bych se také zaměřila na francouzsko-česká bilingvní vydání.
Minulý školní rok jsi studovala na Sorboně. Jaké to bylo žít v Paříži?
Vždycky mě to táhlo do Paříže. Několikrát jsem byla v situaci, kdy jsem tam měla odjet. Podařilo se mi to až v minulém roce. Přála jsem si studovat na Sorboně, to se mi povedlo. Ale protože jsem se rozhodla, jak je mým dobrým zvykem, na poslední chvíli, neměla jsem žádné stipendium. Kvůli nedostatku peněz jsem se všelijak probíjela a vystřídala různé práce. Nejprve jsem jako au-pair hlídala děti Markéty Fajmonové, kulturní atašé z České ambasády v Paříži, která mi po celý rok velmi pomáhala. Později jsem učila malé děti na piano a dávala jednomu inženýrovi intenzivní lekce češtiny prostřednictvím jazykové agentury. Krize nastala, kdy nevyšla jedna práce, se kterou jsem počítala. Naštěstí mi pomohla Nadace Dubina, která podporovala studenty v zahraničí. Na můj zoufalý email zareagovali tak, že mi dali jednorázový příspěvek. Mohla jsem z něj zaplatit několik nájmů dopředu a ze soukromých hodin jsem utáhla jídlo a dopravu. (Krátce na to paní Dubinová, jíž bylo požehnaných devadesát tři let, zemřela. Nadace, která udělala strašně moc pro české vzdělávání v cizině, bohužel, nemám-li špatné informace, zanikla.) Trochu jsem se i zadlužila. Bydlela jsem v bytě, kde v každém pokoji žije nějaký umělec. Každý z nich má silný vnitřní náboj a je praštěný nebo něčím zajímavý. Panovala tam tvůrčí atmosféra. Taky tam už proběhlo několik literárních francouzských večerů. Spolubydlící sdíleli mé nadšení a pomáhali mi s přípravou a organizací.
A teď se na Sorbonu opět vracíš, tentokrát ale v jiné pozici…
Přesně tak, dostala jsem tam místo lektorky češtiny. Kandidátů tam bylo hodně, a tak jsem ráda, že se mi to podařilo. Velké fakulty jako Sorbona nebo Filozofická fakulta v Praze mají málo financí na provoz tak ohromného kolosu a jsou na tom hůř s vybavením než ty regionální. Bývá zde například málo místa v učebnách, nedostatek počítačů, absence kolejí k ubytování atd. Sorbona nenabízí lektorské byty nebo ubytovny jako fakulty v jiných francouzských městech. K rozhodnutí na našem ministerstvu školství a zároveň i na francouzské straně mohlo přispět i to, že mám v Paříži bydlení a jsem tam po všech stránkách zajetá. Možná v tom tedy hrál roli ten rok, který jsem tak těžce probojovala. Těším se na život v Paříži. Zjistila jsem, že francouzská kultura je od té naší odlišnější víc, než jsem si myslela. Jinak kromě učení budu, doufám, dál spolupracovat s Prof. Xavierem Galmichem. Ten na fakultě vede překladatelské ateliéry, kam můžou chodit i lidé zvenčí. Zrovna překládáme Holanovu Terezku Planetovou a možná zrealizujeme její vydání ve Francii. Jinak jsem tam poznala spoustu zajímavých lidí, například Petru James-Křivánkovou a Alenu Meas-Žemličkovou, která měla nápad, že ve Francii založíme asociaci Boulvart. Naším prvním počinem byl česko-francouzský festival poezie, který proběhl v září v Praze a v březnu příštího roku se bude opakovat v Paříži. Vydali jsme i sborník s prezentací všech básníků, kteří tam vystupovali, v originále a překladech. Jedná se spíše o pracovní verzi a chystáme rozšířenou a revidovanou antologii, která bude zveřejněna prozatím na našich internetových stránkách.
Zbývá ti při tom všem ještě čas něco tvořit?
To je docela dobrá otázka. Letos jsem rozjela tolik projektů, že mě to úplně pohltilo. Nejhorší bylo naučit se celý ten proces vydávání a najít všechny kontakty. Pokud opět dostanu granty z Ministerstva kultury a Nadace obce spisovatelů, bude to už snazší. K tomu jsem dokončovala doktorandskou práci a studovala na Sorboně. Chtěla bych se teď zase víc soustředit na vlastní psaní. V nakladatelství Ing. Marek Turňa by mi měla vyjít čtvrtá sbírka Don Vítor a pak všechny čtyři sbírky v česko-francouzském vydání u Pavla Mervarta v Červeném Kostelci možná ve spolupráci s nějakým francouzským editorem. Pro svazek jsem si vymyslela už i název – Celou noc jsem čekala. Zatím jsem ale neměla síly na tom pracovat.