Koncert Konvergence 20. září 2007
Marek Kopelent 19.10.2007
Dne 20. září 2007 proběhl v kapli sv. Vavřince (Pražské jaro) v této sezóně první koncert souboru a spolku Konvergence. Toto společenství si vydobylo pevné a respektované místo na scéně současné hudby v Praze. Je to dáno přemýšlivou dramaturgií, v níž členové spolku vytyčují určité téma či ladění celého koncertu, a to je jim závazkem, který se úzkostlivě snaží dodržovat. Dokonce omlouvají případné vybočení při provedení díla, které se eventuálně dané linii vymyká… Zárukou takového večera je ovšem i poctivý přístup souboru ke studiu programu koncertu. Je známo, že spiritus agens Konvergence, skladatel a violista Ondřej Štochl, je náročný při studiu, dokonce i v počtu zkoušek, což je v pražských poměrech jev nevídaný. Ono se to projeví i v kvalitě a atmosféře celého večera, i kdyby třeba občas vše nevyšlo na sto procent. Je jen ostudou Prahy, že tento soubor více nevyužívají podniky jako jsou přední festivaly a také, že mu nevěnují patřičnou pozornost média.
První koncert této sezóny byl laděn do intimní atmosféry a opravdu tak od začátku do konce vyzněl. Začínal a končil díly amerického skladatele z okruhu Johna Cage, Mortona Feldmana. Úvodní skladba Palais de Mari pro klavír (1986) upoutala především stylovou interpretací Evy Hurtové, která do myšlení Feldmana pronikla překvapivě přesvědčivě. Závěrečná skladba The Viola in my Life II (1970) pro komorní soubor je svým způsobem již klasická kompozice z autorovy tvorby. Její provedení (viola: O. Štochl) bylo v očekávané kvalitě a přineslo mi opětovné okouzlení Feldmanovou poetikou. K Feldmanovi se řadí svou závažností další dvě skladby programu.
Chrámové sólo pro sólový klarinet Pavla Zemka (1993) mě zaujalo především díky momentální a skvělé interpretaci Jiřího Mráze. Ponoření díla do tiché dynamiky s převahou pianissim, echotónů apod. ozvláštnilo i samotnou kompozici, která možná až poněkud příliš kotví v quasi chorálové technice lineárního i tektonického myšlení. Smyčcový kvartet Alberta Breiera jsme v provedení Konvergence (Matěj Vlk, Irena Štochlová - housle, Ondřej Štochl - viola, Helena Velická - violoncello) slyšeli. Myslím, že toto provedení bylo dokonalejší, s hlubším průnikem do všech kompozičních parametrů díla včetně jeho myšlenkového zázemí. Tato skladba je, oproti klavírní - první, kterou jsme v Praze od tohoto autora slyšeli - koncízní, zajímavější, byť i tady vyvstává otázka, zda nebyla překročena časová míra kompozice. K provedení blahopřeji.
Zbylé dvě skladby se nemohou vedle uvedených děl prosadit svou nepatrnou hloubkou. Krajina milost pro varhany skladatele Tomáše Pálky (2006) mě překvapuje tím, že její převažující strukturální obraz založený na figurativní technice vlastně odbíhá od předloženého textu (Zdeněk Volf), který měl být inspirací ke skladbě a není s ním dost kompatibilní. Ona figurativní práce má, podle mého názoru, spíš technicistní, poněkud povrchní, někdy i nadlehčený charakter, a ten mi s citovanými verši nesouzní. Také mi tato skladba připadla celkově a především v proporci jaksi neukotvená a občas jakoby bez cíle.
Skladba Michaely Plachké Kupka: Katedrála pro klavír (2007) nedosahuje dramatičnosti a vnitřní stavby celku, jaký nacházíme u malíře Kupky. Kupkovo dílo je výsledkem nejen inspirace, ale hlavně promyšlené tektoniky, architektury, což odpovídá principům stavby každé katedrály. Jestli mezi nosníky okny proniká světlo, které dává prostoru imaginativní sílu, neznamená to, že pro okouzlení tou chvílí pomineme zázrak stavby. To platí i o obrazu a nelze jej interpretovat jenom subjektivním dojmem, jako je „pohrávání si s jemnými barvami“ klavíru, zejména když některé „ odvážné“ zvuky působí i neústrojně.
Konvergence