Viktor Špaček: Zmínky a případky; Literární salon; svazek 1; 2007

Lukáš Sommer 16.10.2007

Kam má paměť sahá, ještě se nestalo, aby jedna vedlejší „brožurová“ informace bezděky vystihla charakter díla. Nuže, pokud se nejprve začtete do krátkého životopisu básníka Viktora Špačka, nemůžete si nevšimnout autorova podílu na organizaci festivalu, jehož název je pro sbírku jako střižený. Různá kolečka a divné páčky – to je to!, co by mělo stát v záhlaví ihned pod názvem Zmínky a případky. Pokud se nezaleknete loga Literárního salonu v pravém dolním okraji (naštěstí se to dá odlepit), čeká vás pestrá a v nejlepším slova smyslu intelektuální poezie.

Sbírka čtyřiceti šesti básní je členěna do čtyř kapitol, z nichž každá představuje svým způsobem ucelený svět. Úvodní díl Proměny sice nejeví známky sourodé kompozice, ale na několika miniaturách skvěle demonstruje autorovu osobitou estetiku. Přitom již na prvních dvou básních si nelze nevšimnout disproporce mezi zatěžkaným; zatlačuje znova mrtvé oči času co se pořád otvírají   oči svého ulpívání  a svěžím; A když přece jenom, občas, to smutné, podpatky to utlučou, sukně utne. Ano, Špaček je básník okamžité pointy, která se více než k snaze o výpověď kloní k předmětům, všedním situacím – tam její brilantní metafora ihned zasvítí. Cenné jsou právě ty okamžiky, kdy autor bez návaznosti a dlouhé přípravy přijde s nekompromisní myšlenkou typu; Svědomí – to je jak na podzim mlátit strom, že tu tak nasvinil.

Básně první kapitoly Deník, Větývka, Proměny, Vztah s chybou, Kůra a Pokoj se zdají nejsuverénnějšími v tom smyslu, že každé jejich „kolečko a páčka“ jeví nadvládu autorovy pevné ruky. Jako když v kuchyni a Dobyvatel působí dojmem neúčasti, kterému však přeci jen chybí přesah prvoplánové poetomalby. Jako by původní zacílení básně stálo před momentálním výjevem a udiveno jeho silou, nepodrobilo ho svým analytickým okem vyšším nárokům. Tři další netitulované básně odkrývají podstatnou přednost, která se dočká rozvedení v následující kapitole.

Tou předností je smysl pro dramatickou situaci, která ale není docílena dramatickými prostředky. Pocit dramatičnosti je zde vlastně stav „před“ dramatem, alespoň všechny povedené básně kapitoly Kapky létají vstoje s tímto stavem mlčky počítají; Ale jsou i případky, kdy svět je za okénkem – z prázdna je medailonek   Kdy včerejší umyvadlo platí, mlčky platí. Nejmarkantnější zostření této emoce je ukryto v básni Pomlka v ohni a Nedobré hlavy bažantů, kde se jí dostává až tělesného prožitku; a ozval se zvuk, jako když letadlo přestane letět. Vrcholem kapitoly je fragmentární symbolika básně Pohled z okna, která je v kontextu celé sbírky nejpřekvapivějším zjevem autorovy imaginace.

Kdo si navykl na vzestupnou dramatičnost, na toho bude třetí kapitola Poplašně stojí, kde bíle bydlíval působit dojmem zdržení. Dojem to bude oprávněný a vyvolá otázku, proč dramaturgie sbírky vypadá právě takto. Hned první báseň Zahradník na první pohled působí bezradně, avšak přináší jednu podstatnou změnu v řeči autora. Ony koncentrované, demonstrativně ohraničené a prostor si kradoucí obrazy, které jsou v básni Pohled z okna ukryty třeba jen v pouhém sousloví; hukotem podšité se ve třetí kapitole stávají jediným autorovým arzenálem. „Vysvětlovací“ poetika úvodní Jako když v kuchyni je nadobro opuštěna, pryč je  (byť velmi účinná) symbioza mezi metaforou předmětu a civilním stylem autora. Za vrchol třetí kapitoly považuji básně I pevně bude stát, co pevně bydlí a Nemožnost divadla, kde ona koncentrovanost ústí do závěrečného;  Je ticho.  Každého    Jinam, jinak…

Čtvrtá kapitola Léto v Praze je příjemným návratem k autorově „poezii všedního dne“, byť obsahuje nejspornější moment sbírky. Jde vlastně o řadu drobných obrázků, jež autor glosuje s nepatrnou špetkou cynismu; Budoucí maminka celá zamračená. V jejím břiše se mračí dítě. Stručnost miniatur je někdy nosná; Myš, železem za hlavičkou přinucená už navždy zírat ve směru dobrot   jindy zase  ne; Veselý psík míjí člověka v závěji. Přesto mám z čtvrté kapitoly dojem přílišného rozředění obsahu a tento dojem mi několikráte potvrdila konfrontace s předchozími kapitolami.

Závěrečná Mlha působí dojmem epilogu, troj-zastavením ve třech imaginárních prostorech Láhve, Mlhy a Města času. Kapitola oživuje to nejlepší, co na Špačkově knize můžeme shledat - koncentrovanost metafor, před-obrazová dramatičnost a pointa (právě tam, kde bychom jí nehledali). Zajímavým momentem je část poslední básně; cítím čas, který nemá vpředu ani vzadu. Toto otevřené přiznání se v několika proměnách již objevilo; omyl, to příď  živou vodu rázně nerozhrnuje, to šroub na zádi mrtvou vodu kvedlá.

Zdá se, že relativita, zpochybnitelnost a fabulace je živnou půdou poezie Viktora Špačka. Závěrečná poznámka, že sbírka vznikala v letech 2000 až 2006 je zajímavou paralelou k úvodní básni, kde čteme, že; způsob kamene je počkat si.