Tereza Riedlbauchová - Podoba panny pláč; M.A.P.A – Edice Martina a Pavly Stöhrových; svazek 6; L.P. 2002
Lukáš Sommer 11.10.2007
Cyklická báseň Podoba panny pláč je v pořadí druhým opusem básnířky Terezy Riedlbauchové. Zatímco autorčina prvotina Modrá jablka byla svazkem drobných epizod a útržků, v Podobě panny pláč jsme svědky koncentrované, na malé ploše gradující výpovědi. Forma cyklu je přehledná, naponejprv srozumitelná a přesvědčivě formulovaná. Bezprostředním dojmem po prvním uceleném přečtení je stále rostoucí citové pnutí autorčiny metafory; od bezelstné obraznosti až po útočnou zvířecí symboliku. Pryč je nevinná poetičnost Modrých jablek, kde se i nejnápaditější situace časem přeci jen topí v přírodních motivech.
Už sám název sbírky je svým způsobem potutelným mrknutím na čtenáře, jenž sice může číst Podoba panny pláč, ale může myslet Podoba panny - pláč (panny). Dvojakost slovních spojení, centrum působící na obě strany – to je hlavním formotvorným principem sbírky. Největší kompoziční předností je však přesvědčivé časové prolínání, které bez hluchých míst koresponduje s vnitřním formálním členěním. V introdukčním dialogu „jeho“ a „jí“ je to právě vědomí paralelních časů, které „jejími“ ústy říká: Pojď půjdeme do zahrad tam zastihla nás smrt. Tři následující básně cestují stále hlouběji do útrob oné věty a ve třech zastaveních odkrývají příběh, který úvodní plocha neúčastně zrcadlí. |
 |
|---|
První část přináší motiv odloučení, jehož původ zatím neznáme; Prudce mrtví čas s tebou je prázdný prostor propasti. Grafické rozvržení dělí báseň na dvě části, z nichž druhá matně a sotva rozpoznatelně přináší tragický motiv. Jinoch ochromen paží podebral ji plaše zakrvácený list kráčel s ním na stráň k Ořechovce. Druhá část prohlubuje motiv samoty a zostřuje tuto emoci trojím oslovením Milý a výčitkou; vzpomínky se zrcadlí ve vyschlém řečišti a mění tvář (nevím co je slza). Naléhavost, směřování „kamsi“, několikráte naznačený motiv krve - to vše vrcholí ve třetí části, původci bolesti; Déšť křtí obrovské rybí břicho nafouklé smrtí početím. Tam, kde v samém úvodu sbírky rekapituluje „on“; Ne mnou tebou přišla naše smrt, mu „ona“ v temném příběhu třetí básně říká ; v mém břiše zanikneš smolné sloupy vykvetly jedovatě. Následující tři básně jsou jakousi prodlevou – stavem. Citová prázdnota mezi „jím“ a „jí“; V přítomnosti navždy už mrtví cosi mrazivého je v tvém objetí, obraz mrtvého dítěte; Mlčení rybích úst je jako má slova a vnitřní bolest proměněná v Ticho dlouhotrvajícího výkřiku působí jako unisono, žádná z výrazových poloh nedominuje.
A právě do tohoto studeného, hermetického prostoru přichází poslední, osmá báseň. Zevrubná analýza závěrečné katarze - přesně tak bych si představoval závěr této recenze. Mělo by ale smysl popisovat emoci, kterou po drtivé neústupnosti příběhové evoluce zanechalo toto milosrdné zastavení; kroky tvé a cesta tvá ruce tvé i oči tvé nohy tvé a světlo tvé.. ? Podoba panny pláč končí kratičkým mementem, které bezděky a zcela neokázale sumarizuje hned několik kompozičních motivů sbírky; láska celá je celá bolest v mém klínu zakřičely laně.
Podoba panny pláč rozhodně není sbírkou pro veřejné užití. Nedovedu si představit její četbu na sebesoukromější sešlosti. Řeč je pro křehké ústrojí autorčiných veršů médium příliš překotné.