1. Ve Vašem životopise nás zaujalo roční studium u skladatele Petra Ebena na katedře skladby AMU v Praze. Cítíte se nějak ovlivněn jeho osobností? Jak vlastně vzpomínáte na tento rok? 

Byla to doba porevolučních nejistot, očekávaných změn, vyrovnávání se s minulostí. Ze své tehdejší pozice studenta na to nerad  vzpomínám, protože já sám jsem naopak potřeboval soustavné otevíraní se světu, ale ve stabilním, tedy ne-dekonstruktivním prostředí. Pocit, že mi utíká čas, mě přivedl až do Paříže. A právě v tomto přechodném období byly osobnosti Petra Ebena a Bohuslava Řehoře jasné body v přítmí chaosu.

2. Jaké byly začátky v Paříži?

Mně se trochu vyplatilo: pomoz si, bude ti pomoženo. Získal jsem okruh hudebníků a vůbec lidí, kteří věří tomu, co dělám a bez toho to nejde. Jsem jim vděčný a snažím se to vracet zase dalším.

3. Vaše skladba „Otisk“ pro symfonický orchestr nese podtitul ­"naleziště preinstrumentální hudby paleolitu". To je neobvykle hluboká sonda do hudebních kořenů, tím více, že ze skladby opravdu vane jakási zvláštní syrová prasíla..

Studium počátků hudby má jeden velký nedostatek v porovnání s vizuálním uměním: jestliže se dodnes dochovaly "umělecké" projevy doby paleolitu v podobě nástěnných maleb a rytin, hudbu naopak nemáme a můžeme se pouze dohadovat o jejím znění. Nalezeny byly však předměty svědčící o zřejmém zájmu o vyluzování zvuku, například duté ptačí a sobí kosti s několika otvory, rhomby, otlučené a ještě dnes krásné zvučné jeskynní krápníky, okaríny z mušlí, píšťalky, kameny... Jelikož se nikdy nedozvíme, jak se vlastně na tyto nástroje hrálo, jakýkoli pokus o zachycení hudebního tvaru zůstane utopií, spekulací, ale, a to je to důležité, i výzvou fantasii dnešnímu tvůrci.
Mé studium tradiční hudby různých současných světových etnik mi pomohlo proniknout do zvukového světa, jehož kořeny sahají dlouho do minulosti a ve spojení s mou vlastní inspirací vedlo až k symfonickému tvaru OTISK.

4. V listopadu tohoto roku bude česká veřejnost seznámena s Vaší novou skladbou. Řeknete k této premiéře něco bližšího?  

Z množství nahrávek povykovaní, broukání, křiku, zpěvu, žvatlání, pláče, smíchu a dalších hlasových projevů dětí od porodu až k prvním slovům, se rozvíjejí dramatické situace, které poukazují na krásu a tajemství předverbálního vyjadřováni se nemluvňat (babilo-drame, česky žvatlo-dram). Part sólové violy, tak jako orchestr v opeře, nese děj kupředu a tvoří rovnocennou hudební složku k hlasové linii, která je zasazena do prostoru zvuku každodennosti: lidská prařeč se stává prahudbou.

5. Co právě píšete?   

Píšu skladbu, která záměrně navazuje na OTISK: "ZVĚROHRA", lexikon antropoidních zpěvů pro soprán a symfonický orchestr, která bude mít premiéru začátkem dubna v Praze ve Dvořákově síni. Jeví se jako "utopické" zrcadlo  primitivních hlasových projevů opočlověka, který se vyjadřuje nejen gesty, ale objevuje v sobě i moc komunikovat skrze komplexní soubor vokálních zvuků, kterým začíná přiřazovat konkrétní významy.

6. Existuje skladatelské myšlení, které považujete za opožděné?