Debutující CD Konvergence; Šimon Matoušek - Studio Matouš 2006

Marie Holáňová 11.10.2007

Na začátku roku 2007 vyšlo první hudební CD pražského skladatelského sdružení Konvergence a k němu přináležejícího stejnojmenného komorního tělesa. Skladatelskou část spolku zastupují čtyři osobnosti, které se inspirovány významem slova konvergence sbíhají hlavně v hudební estetice. Společnými silami a s velkým zaujetím hledají aktivně cesty, jak co nejkvalitněji prezentovat posluchačům soudobou hudbu. Vedle Ondřeje Štochla, duchovního otce již 5 let fungujícího sdružení (též vynikajícího violisty), jsou to Tomáš Pálka, Jan Rybář a Michaela Plachká. Konvergence pořádá několik koncertů ročně, které se vyznačují důkladně promyšlenou dramaturgií a na naše poměry výjimečnou interpretační kázní při provádění náročných soudobých kompozic. Přesto, nebo právě proto dokáže tento spolek s profesionalitou a optimismem předstoupit před posluchače s nastudovaným dílem s takovým zanícením, že se samotné koncerty stávají jednolitou kompozicí, jež vždy udává směr jakési průvodní myšlence, která spojuje promluvy jednotlivých tvůrců. Výsledkem bývá nevšední hluboký zážitek. CD má střídmý, Konvergenci vlastní design, který  svou podobou koresponduje s informačními letáčky vztahujícími se k jednotlivým pořádaným koncertům. Informace o autorech i skladbách jsou zastoupeny též v anglickém překladu a zpestřeny jsou průvodním slovem Jaroslava Šťastného alias Petra Grahama. Na CD se vedle vlastní kompoziční dílny Konvergence představí i skladby Toru Takemitsu a Kaija Saariaho.

Díla skladatele Toru Takemitsu není třeba podrobovat přílišné kritice, autor právem došel uznání po celém světě. Kompozice Rain Spell (pro flétnu klarinet, harfu, klavír a vibrafon) je ukázkou dokonalého ovládání řemesla a svobodné invence. Dílo je hudebním vyjádřením vodních kaskád, průzračných tůní, pramenů, jež se sbíhají a znovu rozbíhají v prudkém víření či rozkošném šplouchání o uvězněné kameny, stále deformované nestálým živlem. Dojem z hudby se lomí v zrcadle odrážejícím jak pomyslně reálný obraz skutečnosti, tak svou fantazií evokující malovaný obraz, poetickou báseň či jiné nekonečné umělecké projevy uchvacující naše smysly. Myslím, že tento typ umění vyžaduje intuitivní vnímání a pátrání po klíči ke kompoziční technice je spíš pošetilým lpěním na jednoznačné odpovědi nedokonalého rozumu.

Jako první ze čtyřčlenné skladatelské skupiny se se svou skladbou Pro housle, violu, violoncello představuje Michaela Plachká. Hlavním znakem jejího dílka (trvajícího necelých 5 minut) je fragmentace vznikající okleštěním hudebních myšlenek až do jejich syrové podoby a úsečná melodičnost, která zřetelně odkazuje k autorčinu rodnému severomoravskému dialektu. Instrumentální a motivická nápaditost, s jakou Plachká vede smyčcové nástroje, přináší pestré barvy a nálady ostře kontrastující mezi sebou. Hudební dění je kumulováno v jakýchsi zkratkách, jednou v poklidně stojatých, jindy v dramatických. Ovšem jejich řazení jakoby postrádalo v průběhu poslechu i po odeznění celé kompozice logiku či formální plán, který by výstavbu takových kontrastujících úseků obhajoval. Skladba budí dojem spíš velmi zdařilého shromáždění invenčního materiálu, který se nedočkal náležitého zpracování. Zde se nabízí otázka, zda tato pociťovaná neúplnost není přece jen výsledkem omezeného času daného samotnému komponování, které se každoročně soustředí zhruba do jednoho týdne ve skladatelských kurzech v rakouském Mürzzuschlagu, kde, jak se dovídáme z bookletu, skladba vznikla.

I po opakovaném poslechu skladba Tomáše Pálky Jedenáct (pro 2 klarinety, basklarinet, klavír, harfu a marimbu) stále víc upoutává rafinovaností, která se zračí v příbuznosti všech jedenácti částí. Již forma předesílá, že se může jednat o variace. Hudební události se do jednotlivých vět promítají z různých úhlů, které se v nových souvislostech jeví dosti vzdáleně od původního nebo předešlého. Některé události naopak chybí, čímž se posouvá těžiště k vyrovnání jednotlivých variačních dílů. Ucelenost kompozice a propojenost částí v celek je tím přesvědčivější, čím více posluchač objevuje nové vztahy a příbuznosti v jednotlivostech. Díky převaze nízké dynamické hladiny, stylově čisté intervalové práci na základě výběru a jakési stálé výrazové jemnosti se zde nesetkáme s přímočarým kontrastem mezi díly, ale naopak s upoutávajícím detailním vývojem. Zajímavé je též to, že autor dal současně znít celému obsazení jen ve třech částech, kdežto ostatní čerpají z jeho řídkých kombinací vyhrocených až k sólovému partu klarinetu v předposlední větě. Ta je mimochodem důkazem Pálkova talentu, kterému je lehko vyjádřit hlubokou a hodnotnou myšlenku i s použitím minimálních prostředků. Jediné, co by bylo možno vytknout (avšak ne autorovi), je necitlivě vytvořený dozvuk v závěrech tracků, nesoucí jistou nepřirozenost v dynamicky až strojově ustrnulém halu.

Pětivětá skladba Veduty – mikrosvěty velkoměsta (pro kytaru a smyčcové kvarteto) Ondřeje Štochla má mnohé přednosti. Za nejsilnější stránku považuji důmyslně vystavěnou formu. Ta se odlišuje od ostatních vybraných děl, neboť přichází s jinou úrovní, a to hudební narativitou. Posluchač vnímá přítomné vyprávění, aniž by se předtím musel nutně dozvědět, co chtěl původně autor s ostatními sdílet. Hudbu Vedut vykresluje obzvláště poutavá melodika, kterou dnes v soudobých skladbách možná postrádáme, kvartové souzvuky (u Štochlovy hudby často používané, přesto však vždy ladné) a v jistém slova smyslu stylově až archaicky renesanční vstupy kytary. Kořením celého díla jsou extrovertně promlouvající proudy lidských vášní, díky nimž se nás Štochlova hudba znatelně dotýká a dokáže „tnout do živého“. Tato skladba je, jednoduše řečeno, komplexní v možnostech, které hudba poskytuje.

Skladba 27 akordů pro housle, violoncello a klavír Jana Rybáře je vytvořena na základě horizontálního myšlení. Autor člení kompozici do větších celků, jejichž výplň vzniká jednotlivě kladenými akordy. Tato pásma tvoří v náznaku barevně odstíněné melodicko-rytmické modely, vycházející z variabilní stavby jednotlivých souzvuků. Každé pásmo představuje osobitý pohyb. Přechod z jednoho do druhého se děje plynule, v mírných kontrastech. Akordický výběr je volen s citlivostí, neboť všechny souzvuky vytvářejí dojem příbuznosti. Často upozorňují na svou možnou tonikalitu, na poslech jsou velmi příjemné a nevyznívají mezi sebou v konfliktu. Zvláštností díla je absence dvou aspektů (v ostatních skladbách CD hojně zastoupených), a to využití co největšího množství technicko-výrazových možností nástrojů a příklon k těsnému hromadění detailních hudebních informací. To může obecně v některých soudobých skladbách způsobit formální nepřehlednost, nesdílnost, či dokonce rozpad celku. Absence těchto možných kompozičních úrovní Rybářově skladbě ale neškodí, naopak dílo se prezentuje v jasně probíhající linearitě v dobře vystavěných proporcích.

Expresivní skladba Lichtbogen (v překladu Oblouk světla pro devět hudebníků a elektroniku) skladatelky Kaija Saariaho vypovídá o podivuhodném vnitřním světě, jaký je ukryt v autorčině imaginaci. Ansámbl akustických nástrojů zde doplňují zvuky elektronické, které vstupují mnohdy do kompozice tak kradmo a v propojení s ostatním instrumentálním děním, že jednotlivé zdroje tvořící komplexní zvuk jsou občas téměř nerozpoznatelné a stírají se. Výsledek osobitého hudebního tvaru dává dojem hromadění zvukových vrstev různých dimenzí a prolínajících se prostorů. V jejich vlnách před námi vyvstávají bizarní, až hrůzostrašné obrazy, které by mohly sloužit i k podbarvení hororového filmu. Tento znak ovšem nesnižuje dílo ve své funkci k pouhé zvukomalbě, spíše v hudebním projevu skladbu prudce vyhraňuje, čímž se stává posluchačsky náročnější a vybíravější.

CD Konvergence je důmyslně dramaturgicky sestaveno. Každá skladba má svůj význam pro celek a vede nás po jisté uličce uvědomělého plánu. Východiskem je obraz zračící místo tekoucí řeky. Vše, co se v hudbě děje, se vztahuje pouze k proměnám vody, tedy dominuje impresionistický projev. Plachká přichází s výraznými zkratkami, nápaditou instrumentací personifikovaných nástrojů (jak se dočítáme z brožury) a působí jako osvěžení se svou, dnes tak málo přiznávanou, lidovostí naší země. Od prvních tónů Pálkovy skladby je jasné, že zastupuje místo „pouhé“ vysoce estetické záležitosti. Po těchto prvních třech kompozicích, jejichž těžiště se nachází v barevné instrumentaci po okraj překypující, hrozí, že nabízené poslání skladeb prezentované Konvergencí spadne do intimních zvukomalebných obrácení se do sebe sama (autorsky trochu jednostranných). Hrozba je ale v pravý čas zažehnána Štochlovou otevřeností a přiznáním konkrétnosti, která tkví v autorově zachycení rozmanitosti městských zákoutí, s puncem vyhraněného osobního názoru. Rybářova nekonfliktní skladba s dobře rozpoznatelnými vývojovými předěly je proudem absolutní hudby, ve které si již odpočineme od intenzivních abstraktních či konkrétních poslání. Závěrem se zatouláme do samotným zvukem promlouvajících prostorů skladatelky Saariaho, odkud najdeme cestu zpátky jen skrze přeměnu abstraktního obrazu v obraz konkrétní, čímž se opět přemostíme obloukem k úvodní skladbě CD. Myslím si, že vysoká úroveň poskytované dramaturgické ucelenosti a v neposlední řadě interpretační preciznost, s jakou hudební ansámbl zprostředkovává ideje jednotlivých autorů, je více než dobrým doporučením si debutující CD Konvergence poslechnout.