Close hearing

Jonáš Hájek 11.10.2007

U Labe

Vždyť jak by to svedl dnešní Bůh
se svým stínem,
jenž od něj prchá?

Kroky rychlé, kroky zaostávající,
ale stále stejný rytmus proudu středního Labe,
metronom bříz za plotem koupaliště,
stále stejně se kývající muž,
jdoucí po břehu kolem,
stále stejný odchod
s úplně prázdným čeřenem,
stále stejná touha
alespoň po bílé rybě –
a opět dnes nenaplněná.

Kroky stínů a kroky lidí,
jimž nestačí už slova.

A Bůh, marně pátrající po tom,
kam se otiskla na písku stopa,
co zvolat
na utíkající snědé děti
i na bělostné starce sedící na břehu řeky
v ostré trávě křídlatky české.
Co odpovědět uprchlým stínům,
volajícím denně po jeho odsouzení
jakýmsi neznámým esperantem.

Jiří Rulf: Navštěvovat želvu, Host, Brno 2007

 

 

Báseň bych nerad vysvětloval. S bláhovou nadějí, že se toho nedopustím, pokusím se o letmý náčrt toho, co z ní slyším, a to bez předpokladu, že totéž uslyší i jiní. Proto před závorku dále řečeného s jistým alibistickým uspokojením předem vytýkám: podle mne, bez nároku na úplnost.

Také vybraná báseň, kterou začíná poslední sbírka Jiřího Rulfa (1947–2007), mluví, třeba nepřímo, o tématu slyšení. Idylická scenerie naznačená názvem a potom vykreslená uvnitř delších strof je zatížena přísným pohledem zpoza, který je věnován Pánubohu. A jako báseň jmenuje odtržení stínů od jejich původních majitelů (myšlenka, přítomná už v počátku básníkovy tvorby), nazývá i rozhraní mezi slyšením a nerozuměním, které se v ní ukazuje.

Jiří Rulf byl možná jedním z posledních českých pěvců. Jeho zpěv byl střízlivý, odměřený, přerývaný a krásně nevzhledný. Byl to nejlépe míněno suchý zpěv, který, snad podobně jako suchý led, uchovával něco z odešlého světa, odpařuje se. V nejlepších básních svůj hořký rozchod se světem, jemuž už nestačí slova, podal se zkušeným klidem a s úsměvem prostým čarování.

Kromě jakési úsporné syntaxe, příznačné pro Rulfův tón, oceňuji v technice básně U Labe především exkluzivně „nalezenou“ křídlatku českou, rostlinu z čeledi rdesnovitých, která dosahuje třímetrové výšky a údajně roste velmi dobře na úkor jiných; její oddenek s velkou jemností zastupuje dva staré, v dnešní poezii sotva použitelné motivy.

Lze si dobře představit ono brebentící nížinné koupaliště poblíž řeky, kde pulzuje stále stejný pohyb, kde vane mírný vítr a kde je tolik světla, že stínů netřeba. A je to smířlivá představa navzdory neradostnému vědění, že nás už není slyšet, zatímco stíny, odstraněné za pochodu do křoví, podnikají na vlastní pěst něco, před čím je lépe mít se na pozoru.

Znám jedno koupaliště u Labe, zavřené už před desítkami let. Ponecháno svému osudu, zarostlo postupně osikami, břízami, stíny a patrně i křídlatkou. Stalo se dobrým místem pro dětská dobrodružství.