Flétnové dílo Jindřicha Felda

Lukáš Sommer 11.10.2007

8. července 2007 ztratila česká hudební scéna jednu ze svých mimořádných osobností. Dílo skladatele a dlouholetého pedagoga Pražské konzervatoře Jindřicha Felda patří k tomu nejlepšímu, co česká hudba dala světu. Co si ale počít s hudebním odkazem, jehož zevrubná analýza by zabrala dobré čtyři publikace? Oddělit závažné práce od těch méně závažných? To by bylo příliš jednoduché. Rozsáhlé dílo, které po sobě Feld zanechal, toto vypreparování ostatně nepotřebuje. Četná domácí a zahraniční provedení jsou důkazem, že hudební svět přijal osobitou řeč skladatele a jednou provždy jeho hudbu vysvobodil ze zajetí festivalů soudobé hudby. Redakce A tempo Revue získala unikátní materiál z roku 2004 v podobě autentického rozhovoru skladatele se studentkou muzikologie Karlovy Univerzity Evou Reiserovou. V něm autor popisuje genezi skladeb, které vstoupily do povědomí hudebního světa patrně nejvýrazněji. Flétnová literatura je naprostou dominantou Feldovy tvorby, představuje koncentrovanou linii skladeb, v jejichž mikrokosmu nalezneme celý skladatelův vývoj – od Suity pro klarinet a klavír až po Koncertantní hudbu pro flétnu, violu, harfu a smyčce z roku 2005. Nahrávka je také cenným dokumentem o autorově vnitřním přesvědčení, které podstatně formovalo jeho hudební řeč. Mnohé Feldovy postoje jsou až militantně nesmlouvavé. Ostatně - mohou být jiné, když za nimi stojí celoživotní dílo?

Skladatel Jindřich Feld se narodil v Praze 19. února 1925. Od dětství se setkával, coby nadaný houslista, s velkým množstvím smyčcové literatury a tato každodenní živá zkušenost podnítila jeho zájem o kompozici. Skladbu studoval jako hlavní obor na Pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění v Praze, kterou absolvoval v roce 1952 v kompoziční třídě Jaroslava Řídkého. V témže roce získal doktorát filozofie na Karlově univerzitě v oboru hudební vědy, estetiky a filozofie.

Roku 1951 dokončil absolventskou práci, své první závažné dílo - Koncert pro orchestr. Již úvodních pár taktů odkrývá charakteristické rysy autorovy první tvůrčí etapy: tonální základ harmonie, jasnost formy, smysl pro nástrojovou virtuozitu, přesné tektonické proporce, charakteristickou rytmickou pulzaci.

První skladbě pro flétnu z roku 1954 je dosud věnována značná pozornost. Koncert pro flétnu a orchestr je patrně nejúspěšnějším a až do nynějška nejprovozovanějším orchestrálním dílem autora. Koncert si objednal tehdejší flétnista České Filharmonie Lutobor Hlavsa. Ten vyslovil požadavek, aby skladba byla obsahově a technicky srovnatelná s velkými koncerty klavírními a houslovými. Výsledkem je třívěté dílo, které se stalo jedním z klíčových repertoárových opusů flétnové literatury 20. století. Celkový charakter Koncertu je melodický, expresivní, rytmicky živý. Důležitou úlohu v instrumentáři skladby hraje klavír a harfa, coby pregnantní opozice smyčcovému orchestru. Orchestrální úvod první věty Allegro appassionato je utkán z několika fragmentů prvního tématu, které je ve výsledném tvaru exponováno později. Postupné rytmické a modální zhušťování ústí do flétnové kadence – tato dvojitá introdukce zásadně určuje proporci věty. Expozice zahrnuje dvě kontrastní témata; první taneční, druhé lyrické. Třetí výrazná myšlenka má i přes následnou metamorfózu charakter volné variace na první téma. Oscilace mezi „od-lyričtěním“ druhého tématu a stále naléhavější dominancí sólového nástroje prostřednictvím tématu prvního - to je nosným principem první věty. Do koncepce skladby nečekaně zasáhla smrt skladatelova otce, Lento man non troppo je autorovou vzpomínkou. Spontánní tragika druhé věty reprezentovaná smyčcovým „tepem“ a tichými vstupy flétnové kantilény je v ostrém kontrastu k oběma krajním větám. Do stále naléhavějšího dialogu sólisty a smyčcového živlu se vmísí melodická sekvence, působící dojmem jakéhosi ohlédnutí. Věta končí durovou variací úvodního tématu - smířením. Allegro vivace je brilantní věta ve formě sonátového ronda. Proporční přesnost, tektonická výstavba a jakost témat je ve vzácné jednotě - ze závěrečné věty se tak stává jedna z nejpůsobivějších koncertantních hudeb Feldovy tvorby. Premiéry se shodou šťastných okolností ujal přední francouzský flétnista Jean–Pierre Rampal, tehdejší česká hudební kritika však skladbu nedocenila a k premiéře, která odstartovala světový úspěch skladby, se postavila laxně. Další vývoj díla popisuje v našem rozhovoru z roku 2004 sám autor.

Přátelství, které mezi oběma hudebníky vzniklo, dalo podnět k neméně významné kompozici, která je dodnes nejhranější flétnovou skladbou z pera současného českého skladatele. Roku 1957 Jindřich Feld komponuje na přímou objednávku Jean–Pierre Rampala Sonátu pro flétnu a klavír. Krajní části Allegro giocoso a Allegro vivace jsou precizními neoklasickými větami, v nichž autor uplatnil smysl pro nástrojovou brilanci. Druhá část Grave je naopak koncentrovaným rozvíjením úvodního tematického jádra. Věta je nápaditá především počátečním dialogem tiché flétnové kantilény s úsečnými klavírními přírazy. Kombinace volné mollové tonality s opožděným nástupem svrchních melodických tónů vytváří tísnivou atmosféru, která z druhé věty činí obsahový vrchol sonáty. Premiéry se ujal flétnista Lutobor Hlavsa, pro něhož byl původně psán Koncert pro flétnu a orchestr. Skladba nebyla ani tentokráte domácí kritikou přijata, tentokrát vinou špatného provedení. Kvalitu díla ale bezpečně rozpoznal flétnista James Galway, o čemž svědčí autorova vzpomínka.

Následujících šestnáct let se Feld flétnové literatuře nevěnoval. Až v roce 1973 se v půvabné miniatuře Kontrasty pro flétnu ke „svému“ nástroji zase vrátil. Skladatelova hudební řeč se od dob Sonáty radikálně proměnila. Neoklasické modely byly vystřídány charakteristickou miniaturně - buňkovou úsečností, diatonický materiál chromatismy. V roce 1974 skladatel píše instruktivní skladbičku Malé capriccio pro flétnu a klavír a v roce 1975 Dva tance pro flétnu a kytaru a Pět invencí pro dvě flétny. Ve všech třech případech se jedná o skladby méně hodnotné, v případě Dvou tanců je druhý z nich pouhou transkripcí Barbarského tance pro kytaru. Během té doby však autor vytvořil mnoho jiných závažných prací, mezi nimiž vyniká především strhující Koncert pro violoncello a orchestr (1958) věnovaný Františku Smetanovi, Tři fresky pro symfonický orchestr (1963), 4. smyčcový kvartet (1965), Dramatická fantasie "Srpnové dny" (1968) či elegický Koncert pro hoboj a orchestr (1970).

Koncertantní fantasie pro flétnu, smyčce a bicí z roku 1980 je patrně nejbrilantnější autorovou koncertantní kreací. Vznikla opět na Rampalovu přímou objednávku pro Mezinárodní flétnovou soutěž J. P. Rampala v Paříži. Pro skladbu je charakteristické nejen suverénní uchopení sólového nástroje, ale především vynalézavá instrumentace s dosud netušeným skladatelovým ponorem do zvukovosti smyčcového tělesa. Není pochyb, že zkušenost, kterou Feld prodělal při práci na Koncertu pro housle a orchestr (1977), významně ovlivnila jeho přístup ke smyčcovému živlu. Z téhož roku pochází hravá Kasace pro 9 fléten. Prosté, takřka demonstrativně tonální téma je po úvodním chromatickém vichru základem veškeré následující práce. Střed tříminutové miniatury tvoří flétnové sólo. Jím počínajíc se forma skladby opakuje ve zkrácené podobě.

Concertino pro flétnu, klavír a orchestr z roku 1991 vzniklo na objednávku flétnisty Jamese Galway, který se stal od dob Sonáty nadšeným propagátorem Feldova díla. Skladatel se vrátil k charakteru Koncertantní fantasie jen z poloviny. Částečně rezignoval na detailní instrumentaci, přiklonil se ke klasicizujícím prvkům své hudební řeči, které s všudypřítomným chromatismem ubírají na přesvědčivosti. Té nepřidá ani převážně oktávová faktura klavíru, která neguje barevné kvality nástroje a činí z něj jednohlasý instrument. Výjimku tvoří druhá věta Lento man non troppo, která je dokladem autorovy neutuchající tektonické invence.

Skladba z roku 1996 Divertimento pro flétnu a kytaru v linii Concertina bohužel pokračuje, byť závěrečné Finale přináší několik hudebně zajímavých momentů. Kdysi přesvědčivé „feldovské allegro“ se zde bohužel přetavilo do pouhé přehlídky několika autorsky osvědčených modelů, čímž značně utrpěla jakost nápadu – jako by pro něj nebylo pro samou technickou virtuozitu místo. Hlavním problémem je však instrumentační pojetí kytary, zvláště v úvodní Toccatě. Chybám, které jsou charakteristické pro takřka neproveditelnou Sonata per chitarra, se skladatel nevyhnul bohužel ani zde - přehnaná staccatová faktura, kvartové harmonie vyžadující neustále techniku barre, nepromyšlená činnost pravé ruky. Concertino a Divertimento jsou spíše přechodové opusy, neboť vytříbení autorova jazyka přináší až dílo následující.

Jako když se pomyslný běh, tolik charakteristický pro skladatelova 80. a 90. léta, zpomaluje a vykrystalizuje do ryze komorního jazyka přemýšlivého Nokturna pro flétnu, housle, violu a violoncello z roku 2002. Skladba je vzpomínkou na Jean Pierre Rampala - do atonální struktury jsou vtělena témata Koncertu, Sonáty a Fantasie – tedy skladeb, se kterými je spjato jméno flétnisty. Forma je pojata volně, principem věty je prolínání rytmicky pregnantních úseků se snovou polohou úvodních taktů.

Koncertantní hudba pro flétnu, violu, harfu a smyčcový orchestr z roku 2005 je Feldovou poslední závažnou prací. Skladba vznikla na objednávku velvyslance Lucemburského vévodství Pierra-Luise Lorenze pro trio hráčů z obou zemí – Carlo Janse, Jitky Hosprové a Kateřiny Englichové. Hlavní ideou díla byla podle autorových slov „oslava česko-lucemburských přátelských vztahů prostřednictvím živé a veselé hudby.“ Do druhé věty Tranquillo assai ma noc moto je zakomponována píseň Ma chiere dame, a vous mon cuer envoa největšího frankofonního skladatele Guillaume da Machault, který v době vlády Karla IV. sídlil v Praze. Třetí věta Allegro giocoso cituje populární lucemburskou písničku - Marche de la procession dansante d’Echternach.

Vtip a rafinovanost, s jakou jsou obě písně do struktury skladby zasazeny, předčí všechny dílčí pochyby o estetické kvalitě díla. Nakonec - rozhlédnout se v průběhu strojově tepající třetí věty po publiku a uvidět nemálo tančících hlav, to je u soudobé premiéry přeci docela fajn! Provedení na festivalu Pražské Premiéry 2007 nikoho nenechalo na pochybách, že autor dokonale ovládal skladatelské řemeslo i v závěrečné etapě svého života. Provedení skladby bylo poslední příležitostí setkat se s Jindřichem Feldem osobně. Tam, kde jako mladý autor předával kdysi rukopis Flétnového koncertu Jean Pierre Rampalovi, bylo jeho takřka šedesátileté dílo uzavřeno. Zlomek této cesty oživuje ve vzpomínkách sám autor..

Lukáš Sommer

Rozhovor:

O hudebních začátcích
O flétnovém koncertě
O flétnové sonátě
O hudební estetice
O hudební praxi

Rozhovor vedla Eva Reiserová 23.4.2004 v Karlíně.
Uveřejněno s laskavým souhlasem paní Feldové.