Třetí den Česko – francouzského festivalu poezie

Lukáš Sommer 11.10.2007

23. září se v kavárně divadla Na Prádle  konalo třetí autorské čtení čtyřdenního Česko – francouzského festivalu poezie. Hlavní organizátorky Petra James – Křivánková, Tereza Riedlbauchová a Alena Žemličková se postaraly o příjemnou a přátelskou atmosféru. K jejich zasloužené chvále budiž dodáno, že myslely nejen na poezii. Na stěnách visely obrazy Jana Mikulky a Olgy Pětivoké, které do prostoru kavárny vpluly zcela samozřejmě a značně jej prosvětlily. O hudební složku se postarala klavíristka Šárka Krejčí, která pro tento večer vybrala skladby Schulhoffa, Martinů a Satieho. Přes katastrofální stav pianina byla její interpretace citlivá a plná detailů, což několik přítomných hudebníků ocenilo. Na místě bylo možno zakoupit česko-francouzský sborník Avant – poste boulvart, jež obsahuje ukázky z tvorby účastníků festivalu s překladem do „spřízněného“ jazyka.

Hostem večera byl představitel Atelieru tvůrčího psaní v Sorboně, básník Lionel Ray. V úvodu pozdravil všechny přítomné a nastínil několik zajímavých postřehů o současné poezii. Zvláště mě zaujala jeho myšlenka o tom, že každý básník začíná nejprve imitací a teprve potom se usilovnou prací prokope k vlastnímu výrazu. Cítil jsem, že tato věta byla vyřčena ne jako povzbuzení přítomným básníkům, ale jako vlastní autorovo přesvědčení. Žádné soudobé - nesoudobé, žádné bezzubé vědomí „správné cesty“, jen stát pevně na svých nohách. Přiznávám, že si mě Ray okamžitě získal. V zápětí přednesl své čtyři básně – Kdo jsem?, Nic nekončí, Slova, Dům je v plamenech. Celkový ráz poezie byl subtilní, reflexní, až psychoanalyticky obrazový. Důležitou roli v ní hrála též prostorová imaginace, zvláště v básni Kdo jsem?, kde byl pocit samoty vykreslen výjevem opuštěného města. 

Jak se v zápětí ukázalo, nebyl jsem sám, komu Rayovo vyznání utkvělo v hlavě. Básník Jonáš Hájek svou četbu zahájil spontánní reakcí a dodal, že by si přál, aby ona zmiňovaná imitace byla v jeho případě „imitací propasti“. Dojem nápodoby z Hájkových básní cítit rozhodně nebyl, jakýmkoli vyzkoušeným motivům se totiž velkým obloukem vyhýbají. Jeho poezie ve mně evokovala vnitřní samotu obklopenou všudypřítomným míjením, jež nejednou ústí do hermetické obraznosti; svítidlo z Kavčích hor končí v rozmočeném poli. Zvláště v básních Telefonát a V bazénu jsem motiv propasti mezi lidmi cítil nejsilněji. Jako perla na mě zapůsobila Periferně, která měla charakter nekonfliktní momentky a v pravý čas rozmělnila mnohdy těžko polapitelnou koncentrovanost autorova jazyka. Hájkův projev byl přesvědčivý, suverénní, neokázalý a jevil jistotu, která se pozitivně přenesla na posluchače.

Následující ukázka z tvorby mladého básníka a vítěze Ortenovy soutěže Marka Šindelky mi jednoduše řečeno vyrazila dech. První báseň Posed hovořila k posluchači výrazně citovým gestem, které co chvíli bolestně narazilo na studenou metaforu typu; les stál a mokl. V následující netitulované básni jsem ocenil prolínání dvou kontrastních motivů – chlapců a starce. Prolínání, které vytane do bezčasí závěru; i ta obloha vypadá studená   studená jako maso lososa. Příjemný byl i autorův mluvený projev, který nechal vyznít rytmu jazyka.

Básnířka Eva Košinská představila ukázku své poezie obsažené ve sborníku, jako jediná ze čtveřice autorů se tedy přidržela zcela jeho dramaturgie. První ukázka Čtenář poezie příjemně korespondovala s ještě stále živým proslovem Lionela Raye - jakoby jeho myšlenkám dala její báseň umělecký tvar. Závěr o jednom jediném slově, které je bledé a blednoucí, byl neotřelou metaforou tvůrčího hledání. Druhá ukázka Je třeba mít syna na mě z celého večera udělala nejbezprostřednější dojem. Nebylo třeba přicházet básni na kloub, člověk mohl spočinout v dialogu drobných situací a vřelého zaklínadla; v parném létě je třeba mít syna. Škoda jen, že autorčina rezervovanost nedovolí přesvědčivěji formulovat a posluchač má pocit, že se za své verše stydí. Přál bych jí proto více sebedůvěry, která by na takto živých a komunikativních akcích dotvořila celkový přesvědčivý dojem z její poezie.

Závěr první půle večera patřil Jakubu Čermákovi, který představil báseň Vrhcáby. Hned na úvod jsem ocenil avizované autorovo čtení francouzské verze, která je jím samým vypracována a mírně prodloužena. Znalost francouzštiny dal básník najevo bohužel poněkud nevhodně – neúnosně dlouhým žoviálním výkladem k francouzské části publika. Organizátorky o něm patrně informovány nebyly a sám autor se pro „krajany“ překládat neobtěžoval. Kdyby se debata odbyla nikoli před mikrofonem, byl by posluchač ušetřen nepříjemné prodlevy, kdy netušil, co se děje. Pro samotný zážitek z poezie jsem si v případě Jakuba Čermáka musel dojít oklikou. Při autorově čtení jsem se téměř fyzicky bránil nepříjemně ostrému hlasu a krkolomně afektované herecké akci. Bolestivé pohledy posluchačů sice svalovaly vinu na mikrofony, ale nebylo by spravedlivé vinit organizátorky. A tak teprve po odeznění hrůzného zážitku, který mi chtě nechtě názor na tvorbu utvořil, jsem byl schopen postavit se k poezii samotné nezaujatě. Přesto se mi zdá, že báseň Vrhcáby trpí přemírou neovládnuté obraznosti, která mnohdy vytane v banální závěr; krev z nich teče studená, jako pot nemocných. V navršené metaforičnosti se také nevyjímá ostrý řez, který vyvolá nejednota výrazu; A z nebe zírá veliké oko zelené. I přes tyto nedostatky je znát autorův záměr gradovat útočnost obrazů, která ve světlých momentech funguje. A právě tyto okamžiky jsou příslibem, na který se vyplatí čtenáři počkat.

Druhé půle večera, kde byli představeni francouzští básníci, jsem se již neúčastnil, neboť i tak byla hodina celkem pokročilá. Z kavárny divadla Na Prádle jsem odcházel se smíšenými pocity. Byl jsem obohacen o komunitu lidí, kteří dokáží veřejnosti srozumitelně a nenásilně prezentovat plody své práce a tohoto potenciálu využívají ku prospěchu věci samé, tedy poezie. Na druhou stranu jsem jako muzikant pocítil beznaděj. Je nutné to říci nahlas – soudobá hudební scéna se má v tomto ohledu od básníků co učit.

 

Zleva: Eva Košinská, Jonáš Hájek a Jakub Čermák