Čemu nerozumím
Ilja Hurník 11.10.2007
Původní, dosud nepublikovaný text skladatele, pedagoga, klavíristy a spisovatele Ilji Hurníka otevírá řadu nové literární tvorby, vzniklé přímo pro A tempo Revue. Autor na sebe v poslední době upozornil především vzpomínkovou knihou Závěrečná zpráva. Dílo, které se autenticitou a otevřeností naprosto vymyká Hurníkově dosavadní literární tvorbě, vyneslo mu po právu účast v prestižní společnosti PEN Klubu. Pro hudbymilovného čtenáře může být kniha neocenitelnou výpovědí o tvůrčí nesvobodě, která skladatele provázela po větší část života. Hurníkův neokázalý literární styl nikdy nepropadá lákavé možnosti „vyřídit si účty“, mnohé vzpomínky mají atmosféru nenávratna, křivd a bolesti, ale také vnitřní síly a odpuštění.
Nás však zaujaly autorovy glosy o hudbě 60. let, jako ta z Varšavské jeseně: „Hrála se hudba punktualistická – v orchestřišti seděli smutní hráči a trpělivě čekali na svůj punkt. Když přišel, popotáhli smyčcem, ani jim nestálo za to zavibrovat.“ Proč se na malé formě nepokusit o podobně ozdravné nadlehčení současné debaty o postmoderním umění?
Ilja Hurník – Čemu nerozumím
V umění se objevil pojem postmodernismus. Zřejmě znamená to, co přišlo po modernismu. Jaksi nevím, co se myslí modernismem a tudíž ani postmodernismem. V skladbách řazených tomuto slohu hledím najít aspoň to, co je jim společné, případně co v každé chybí. Nuže chybí v nich řád, který měly všechny slohy minulé. Ten ukládal jisté omezení. Pro nápadité skladatele to nebyla svěrací kazajka, nýbrž křídla. Skladatel postmoderní má naprostou svobodu. Smí sáhnout po jakémkoli prvku minulých slohů. Budiž mu to přáno, ostatně talent se v jakémkoli slohu projeví. Jen nevím, jak dlouho ho bude ta bezmezná svoboda těšit. Třeba se shledá tak, jako by zbloudil v pralese a slyší v sobě, jsi svobodný, můžeš zvolit jakýkoli směr.
Nahlížím do postmoderního umění výtvarného. I tu cosi chybí, to, co provázelo po tisíciletí, vůle, aby dílo trvalo. Egyptský sochař vysune faraónovi jednu nohu kousek dopředu, aby byla socha stabilnější a neporazilo ji ani zemětřesení. Řecký básník se těší, že jeho dílo ani oheň nezničí. Renesanční malíř hledá barvy, které zůstanou navěky. Hledím však na výtvarná díla dnešní: V pustých polích vidím kameny nakupené do hranolu. Nebo v chrámové lodi spleť trámů. Výstavní síň, v ní instalace. Kamenný objekt se rozsype, chrám se vyklidí, výstava uzavře. Díla zmizí. Jakoby jejich posláním byla pomíjivost, marnost.
Po celé věky se vyskytují jevy vymykající se rozumu. Nikdo je nevysvětlil. „Podvod,“ řekne skeptik. Ale Chesterton řekl: „Falešná libra není popřením londýnské banky, nýbrž jejím potvrzením.“ Nato řekne vědec: „Jev je pravdivý, dá-li se pokusem zopakovat.“ Ale co, když se odehrál za spousty podmínek, neznámých, tudíž neopakovatelných? Co když podmínek bylo nekonečně mnoho a jev se odehrál jedinkrát, znamená to, že se neodehrál vůbec? Jakou silou se přenáší vůle hypnotizéra na pacienta? Vědec řekne: „Síly jsou čtyři, elektromagnetická, silná, slabá a gravitace.“ A teď si vyberte. Zřejmě žádná z nich. Zas žádná odpověď. Vzhlížím k vědě, cestě za poznáním. Kéž by se jednou všechny ty záhady staly předmětem jejího zkoumání.
Mluví se o genetice, klonování. Kdyby se vyhnala z genů dědičná choroba, svět bude jásat. Ale straší mě, že někdo vyklonuje něčí přesnou podobu. Že bude po světě chodit další Zdeněk Nejedlý. Nebo dva Mozartové, oba se slávou poloviční, a kdoví jestli vůbec jakou, protože by se říkalo, jeden od druhého opisuje.
Eutanázie. Lékař praví: „Našim posláním je posilovat a prodlužovat život.“ Tady je otázka, zdali to, co prožívá člověk v bolestech, je ještě život a ne jeho popření. Křesťanství praví: „Eutanázie je sebevražda, a ta je hříšná jako vražda.“ Nepochybně, dostalo se nám daru života a darem nelze beztrestně opovrhnout. Shůry se nám dostalo i svobodné vůle, tedy volby. Nikoli lékař, ale ten, kdo v zoufalství volí smrt, bere na sebe vědomě břemeno hříchu i toho, co ho na onom břehu čeká. Tam nebude souzen lidmi, ale Kýmsi, kdo trestá – a odpouští.