Básnické já veršů Jiřího Ortena
Vilma Manová 11.10.2007
Chci být básníkem celým srdcem
a ještě víc,
a chci za to zemřít.
(Jiří Orten z dopisu Františku Halasovi)
S tvorbou Jiřího Ortena jsem se poprvé setkala prostřednictvím jeho devíti elegií. Děl, u kterých se čtenář nemůže zastavit, aniž by jej nepodnítila, nevyvolávala nutkání prostupovat jeho verši i dále, poznávat básníkovu osobnost a určitou tragiku jeho života a doby…
Ve svém pojednání se pokusím nejprve nastínit vnější okolnosti mající zásadní vliv na Ortenovu tvorbu, utvářející se v kontextu poezie 30. a 40. let 20. století. Od nich přistoupím ke klíčovým událostem básníkova života, promítajících se do jeho poezie. Na básni z autorovy pozůstalosti - U tebe teplo je bych (především interpretačně) ráda vyzdvihla motivy, které mě z Ortenovy tvorby snad nejvíce uchvacují: samota, úzkost, smrt, nebytí,… Psychologické aspekty existence a problematika „vrženosti“ na svět, díky nimž Ortenova poezie nejen hluboce reflektuje dobu vzniku, ale značně ji přesahuje.
Z básníkova života
Jiří Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein) se narodil 30. srpna roku 1919 v Kutné Hoře a zemřel krátce po dosažení věku dvaceti dvou let, 1. září roku 1941 v Praze. Pocházel z česky orientované rodiny drobného židovského obchodníka. Jeho umělecké sklony podněcovala patrně matka, jistý vliv měl i strýc, básník J. Rosenzweig-Moir. Orten žil od podzimu 1936 v Praze, po neúspěchu při prvních zkouškách na konzervatoř nejprve rok studoval na jazykové škole a zároveň pracoval jako archivář. Od roku 1937 studoval na dramatickém oddělení pražské konzervatoře (po vzoru staršího bratra, divadelníka Oty Ornesta). Brzy po příchodu do Prahy se začal podílet na kulturním dění: 1936 – 37 spolupracoval s redakcí Haló novin v Rubrice mladých, posléze jako literární a divadelní recenzent zejména s časopisy Panoráma, Čteme a Rozhledy. Věnoval se divadlu, vystupoval jako herec a recitátor (mj. na večeru poezie věnované září 1938 s přednáškou V. Černého) i jako autor dramatizací děl F. Jammese, G. Apollinaira a A. Gida, později působil v Divadélku pro 99. V divadelním prostředí se též seznámil s herečkou V. Fingerovou (jejich několikaletý tristní vztah dokumentují mj. Ortenovy deníky a vzájemná korespondence).
Časem nad divadlem zvítězila literatura. Orten navázal kontakty s F. Halasem, V. Holanem, J. Horou, V. Závadou, přátelil se s K. Bednářem, I. Blatným, stýkal se i s dalšími generačními druhy např. z kruhu kolem Jarního almanachu básnického 1940 nebo Skupiny 42. Ve školním roce 1939/40 byl z rasových důvodů vyloučen z konzervatoře i z veřejného uměleckého života. Na jaře 1939 nevyužil možnosti emigrace a dokud to bylo možné, střídal příležitostná zaměstnání, místa pobytu i pseudonymy (Karel Jílek, Jiří Jakub). Zemřel sražen německým sanitním autem, pohřben byl na Novém židovském hřbitově v Praze.
Charakteristika Ortenovy tvorby
„Pro Ortenovu poezii jsou charakteristické verše inspirované dojmy, náladami i prostými podněty, s jednoduchou obrazností i veršovou fakturou, čirou, jakoby intuitivní melodií a s neurčitým sdělením zamženým naivistickými představami.“ Témata tragického střetu se světem, která zahrnují lásku a zradu, samotu, válku, porobenou zemi a naději, vinu a Boha, ideál nenarození a nemožnost návratu do dětství, marnost, úzkost, smrt a víru v moc slova, poezii.
„Na básníkovu tvorbu měl zásadní vliv František Halas (který také sám ve svém dopise přiznává, že ho má nejraději ‘z celého toho houfu‘). Z Ortenových Deníků vysvítá, nakolik jej uhranul i Vladimír Holan (jeho Lemurie), v nich také uvádí jako ‘své drahé básníky‘Richarda Weinera, Borise Pasternaka, R. M. Rilka. Tito tři měli na Ortena asi nejmagičtější vliv stylistický.“
U tebe teplo je…
U tebe teplo je, ach, to by se to spalo,
hluboko do prachu ponořil bych se rád,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
vše nahé na těle, ten zubožený akt.
Oslepnout do světla v utuchajícím zpěvu!
Cítím již na patře sám samet samoty,
který mne opíjí a volá na prodlevu,
aby se nebála a vešla do noty.
Být mrtev, tatínku, nikomu nenáležet,
neslyšet dupání, nemyslet, necítit,
být mrtev, se sebou jen nevýslovně ležet,
být navždy připraven, být dokončen a mít.
Mít, míti aspoň to, aspoň to nejvěrnější,
svou volnou nicotu, snít, že se rozkládá
na krásné kostečky, být sám, být zamlklejší,
být přesně uprostřed, být čas, být zahrada.
Být mrtev pro ženy, být mrtev pro přátele,
být mrtev pro úzkost, být mrtev pro mrtvé,
být, ano, takto být, tak úplně a cele
a neviděti nic, co lupením se zve.
Ach, tolik tepla máš, to by se to spalo,
hluboko do prachu rád bych se ponořil,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
štěstí, jež trpělo pro neviděný cíl.
25. 11.1940
Miluji svou váhající odvahu k nebytí,
miluji stud.
(Červená kniha, 19. 3. 1939, po příchodu Němců)
Centrální téma básně
Centrálním tématem básně je bezesporu pojem nebytí, ústící až k návratu k zemi. „Návrat je u Ortena jen formou úniku, úniku z bolesti a před absurdností, útěku ze situace fyzicky i mravně nežitelné… Sám básník si 15. listopadu 1939 poznamenává: A známe-li únik, jenž není únikem, ale návratem tam, kam prsty zla nezasahují, nejsme již opuštěni… Návrat je u Ortena odstíněn a různotvarý. Nejobecněji vzato je nostalgií dětství – času blaženosti, v němž není nesrozumitelností, není nutností volit, ale sám jas, zřetelnost a bezpečnost.“
Návrat, nebytí jako takové nelze v básni naprosto jednoznačně (řekla bych separovaně) postihnout. Těsně se s nimi pojí motivy již zmiňované marnosti, úzkosti, samoty,… Mezi nejvýraznější projevy tohoto toposu a centrálního tématu básně bych zařadila následující:
u tebe teplo je… Orten báseň adresuje již mrtvé (či jinak bytostně nedostupné), s čímž souvisí pocit nemožnosti návratu
hluboko do prachu ponořil bych se rád… Značí touhu po nezemském světě, přání uniknout z pozemského. Vyvstává otázka záměru zemřít, ale smrt by se dala přirovnat k chladu… tato „kritéria“ by snad lépe splňovala představa tepla lásky, návratu do matčina lůna. „Matka, nesmírně jím milovaná, jež pro něj navždy zůstala ideálem ženství, je ústřední představou celé jeho tématiky návratu. Návratem do ní, do lůna, z něhož se dítě ještě nevydělilo.“ V této souvislosti se mi vybavuje také báseň Mamince (Rozkýváš kolébku, která se nerozkýve./ Jakýsi holoubek vesmírem odlétá.), kde je již patrná Ortenova „regrese k lidství dosud zcela bezpečnému, celistvému, blaženému, které spočívá samo v sobě.“ Ano, celistvost pojící se s návratem je obsažena i ve verších třetí sloky U Tebe teplo je:
být mrtev…být navždy připraven, být dokončen a mít. (Přelom, návrat spojený s představou klidu. „Ortenova představa smrti, pokud ji cítí kladně, nevybočuje z představy klidu.“) Stejně tak bych sem zařadila i verš: být, ano, takto být, tak úplně a cele.
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo… Opět touha po jisté formě úniku do jakéhosi jiného prostoru (smrti), verš z velké míry prodchnut úzkostí.
oslepnout do světla… „Básník hledá lásku v matce. Touží po pocitovém návratu k matčině teplu, ale s hrůzou poznává, že právě v tomto nejrozhodnějším okamžiku ho zrazuje vlastní paměť, že není schopen pohlédnout za život, že je odsouzen k životu slepce. (Dokonce žádal své přítelkyně a ženy svých přátel o přesný záznam pocitů z těhotenství.)“ Světlo zde chápu jako ono, ke kterému směřují duše po smrti. Světlo je zdrojem tepla (stejně jako matčino lůno). Nový příchod tedy může být jak mezi mrtvé, tak i zpět k nenarození. Hned následující strofa značí přání k umístění mezi již neživé:
být mrtev, tatínku,… Orten chce zůstat „trpný“ (sám píše, že však jen proto, že k čemusi přirostl, od čeho je velice těžké se odtrhnout). „Básník volí svou váhající odvahu ke smrti, svůj život za mřížemi, bolestné čekání na vlastní popravu. Tento fakt přijetí silně ovlivnil i jeho vztah k mrtvému otci. Orten přijal otcovu smrt jako svou vlastní, a teprve v tomto přijetí začal otce milovat.“(„Sama vzpomínka na otce vedla básníka na hřbitov.“)
Závěr básně spojuje. Je protkán všemi zásadními motivy. Výrazným prvkem se zde jeví opakování, nezaměnitelná podobnost strofy první a poslední. Východisko nalezené v návratu. Veliké ortenovské téma návratu… Vyjádřené jak myšlenkově, tak i formálně.
Srdce mé běž si za úzkostí
a chyť si ji a nepusť ji…
(Těžká víčka)
Klíčové motivy
Snad nejvýrazněji se klíčové motivy projevují v těchto verších básně:
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo… Symbolika úzkosti. U Ortena nepoužívaná poprvé
(Ta úzkost! znali jste ji/ v deštivých odpůldních/ všechno je náhle její/ chce od ní a jde k ní/ a já jsem její ženich… (b. Jednou odpoledne prší). Bytost plná úzkosti by se chtěla vrátit, protože je sevřená pocitem nebezpečí, neznámého, nedefinovatelného (opět touha vrátit se
do nenarození). Onen liják by mohl být obecně chápán jako symbol působení nebes
na zemi, obraz oplodnění země nebem a plodnosti vůbec (dešťové kapky jako božské sperma)
a názorný vhled do duševního a duchovního působení bohů na zemi.
by tiše odkrápalo vše nahé na těle… Déšť smývá trápení, konfrontace těla a duše (tělo umyté, možná zmizí docela, nelze jej vysvobodit z tohoto světa, duši však ano). Duše již v těle není, chce se dostat jinam – tam, kde teplo je.
oslepnout do světla… Kromě bytí značí obrovský motiv samoty, básníkův způsob vnímání světa (tma a déšť, pobyt v kleci, imaginace slepoty a stropu). Václav Černý (básníkův první interpret) tuto představu nazývá základně ortenovskou, postavenou na myšlence hledání klíče (ke kleci, k zamřížovanosti, k samotě). Co se týká světla, již podle staré mystiky je oblíbeným symbolem nehmotnosti, ducha, Boha, ale také života a štěstí.
být zahrada… Zahrada je symbol pozemského i nebeského ráje, symbol kosmického řádu. Píseň písní přirovnává k zahradě milenku. (Zdí obehnaná zahrada, do které lze vstoupit jen úzkou brankou, symbolizuje rovněž potíže a překážky, které musí být překonány před do- sažením vyššího stupně duševního vývoje. V podobném smyslu také z pohledu muže symbolizuje ohrazená zahrada intimní oblasti ženského těla.)
být mrtev pro ženy,… pro přátele,…, pro úzkost,… Distance od všeho dosavadního, touha po úniku. Ženy – souvisí s jeho nešťastnou láskou, přátelé – odňata blízkost lidí, úzkost – to, co trápí jeho duši na pozemském světě.
Domnívám se, že by se dalo takto navrátit k jeho samotě a pocitu jedinosti mezi lidmi… K samotě, z níž básník hledal východisko láskou. „Jediná láska, která v sobě nenese zároveň
zárodky smrti a zmaru, je v matce. Orten je ztracen svou matkou, usiluje o návrat k ní, chce ji znovu nalézt.“ Básníkovými slovy: Zcela sám se lze cítit tváří v tvář nekonečnu, to jest v lůně celku, do něhož jsem vrácen.
Po odkrytí několika zásadních imaginativních obrazů, po vnoření se a náklonností pochopit básníkovy proplétající se myšlenky, po úvaze nad vypjatou životní situací Jiřího Ortena se v závěru sama nabízí otázka: Jaký měly vnější okolnosti dopad na básníkovu psychiku? Či snad jeho bylo jeho prožívání samo o sobě labilně „zakotvené“ do té míry, že by stačil jen drobný podnět, který by rozehrál „celou symfonii“ neurotických příznaků? Nedotýkají se prvky, které řadí Ortena k existencialismu až jisté psychopatologie jeho osobnosti?
Podstatou úzkosti je strach z nebytí, ze ztráty sama sebe, z ohrožení naší tělesné
i duševní existence, rovnováhy, sebepojetí… jak příznačné pro Ortena a jeho dobu. V básni se však dle mého názoru promítá touha po nebytí (alespoň chápaném pozemsky), které však jako
návrat a nový začátek spěje opět k určité formě bytí (…být mrtev pro úzkost… tu, která jej zkrušuje na tomto světě – ne tedy strach z nebytí, ale jeho vnímání jako něčeho, co člověku poskytuje vykoupení, ono ortenovské kladné pojetí smrti coby klidu. Naděje, že člověk může zemřít. ).
Ano, pravděpodobně bude Ortenova úzkost vyvolaná. Citová reakce, která se vyvinula ze zevního nebezpečí a při níž se jedná o fyzickou integritu a přežití (zde za války, diskriminace). Také ohrožení vlastní sebeúcty vyvolávající stejné emoce jako strach z ohrožení vlastní existence. Ortenova nemožnost začlenit se do veřejného života, mít stabilní zaměstnání, úzkost mj. ze ztráty obživy jen přispívá k nelibosti být vydán napospas větší či menší solidaritě ostatních. A protože je přežití člověka od porodu závislé na emoční i ma- teriální podpoře jeho spolubližních, stupňuje se úzkost z možného zániku (i když u básníka bych zánik nepřirovnala smrti, ale spíše jakémusi konci zaživa nebo obavám z nadcházejícího neznámého). Orten byl také hluboce poznamenán výrazně ztíženou, ba ve finále přímo odepřenou tzv. obyvatelností vlastního domu – sebe sama v souvislosti s ostatními lidmi.
Viktor E. Frankl se domnívá, že základní úzkost záleží v hrozící ztrátě smyslu života. Jindy se může hlásit úzkost z prázdnoty z produktivně neprožitého života a tím více ze smrti. Úzkost ze ztráty sebe sama, z nebytí či ohrožení vzniká i tehdy, kdy jsou ohroženy základní lidské potřeby, které jsou vždy vázány na chování ostatních (jak odpovídající básníkově pozici!). Jedná se o potřebu emočního kontaktu, o potřebu bezpečí, důvěry, lásky a podpory.
Úzkost… vyvolaná a propletená trýzněmi bytí, existence a všemi emocemi s nimi spjatými. Cit, který se rozvíjí nemožností vnějšího sebevyjádření, nedostatkem realizace pozitivního sebepotvrzení, odloučením blízkosti. Úzkost, jejímž východiskem je v našem případě návrat. Návrat k tomu, kde teplo je.