A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

André Previn s Českou filharmonií na Pražském jaru

Robert Škarda 16.6.2010

3. června mělo Pražské jaro na programu jedno z největších lákadel letošního ročníku. Českou filharmonii dirigoval ve Smetanově síni Obecního domu André Previn hudebník s aurou legendární hvězdy moderní americké hudby. Vzpomněl jsem si na Leonarda Bernsteina, který s podobnou pověstí navštívil Pražské jaro v roce 1990. Previn letos absolvoval na Pražském jaru dvě vystoupení - 28. 5. jako klavírista, 3. 6. byl na řadě orchestrální večer.

Jednaosmdesátiletý Previn, pohybující se na pódiu poměrně ztěžka, sklidil už při prvním vstupu ovace. Ve chvíli, kdy se chopil taktovky, viditelně ožil a svůj entuziasmus dokázal přenést i na orchestr.

Koncert zahájila Previnova vlastní skladba Diversions, která zazněla v Praze v české premiéře. V Klarinetovém koncertu Aarona Coplanda poté vystoupil Američan Thomas Martin (nar. 1962) a po přestávce doplnilo skladby 20. století dílo z 80. let 19. století, Sedmá symfonie Antonína Dvořáka.

André Previn

Diversions psal André Previn (nar. 1929) pro Vídeňské filharmoniky v roce 2000 jako tradičně koncipovaný čtyřvětý koncert pro orchestr s mnoha technicky náročnými pasážemi. Lze říci, že požadavku na „nepříliš vážné dílo pro středně velký orchestr“, jak by se dal přeformulovat tehdejší požadavek nadace salcburského Mozartea, dostál beze zbytku. Jako celek kompozice oscilovala mezi polytonálním neoklasickým jazykem a postromantickou dikcí připomínající filmovou hudbu.
První větu pojal Previn jako hru výrazně exponovaných sól dechových nástrojů na pozadí hutné smyčcové barvy. Rytmicky ostře profilované melodie dechů efektně ozvláštnil občasnými vstupy zvonkohry. V úvodu jsem identifikoval krátký citát - motiv z filmu Sedm statečných (autor hudby Elmer Bernstein). S ohledem na autorovy zkušenosti předpokládám, že byl užitý vědomě. Motiv potom Previn barevně zpracoval ve smyčcích, které byly v dalším průběhu základem pro dechová sóla, odvíjející se převážně ve vysokých rejstřících.
Druhá volná věta přinesla nejlyričtější hudbu. Dominuje jí violoncellové sólo přednášející romantickou kantilénu, kterou doplňují vstupy dřevěných dechových nástrojů. Scherzová věta je instrumentačně nejbarevnější a navazuje na rytmické prvky věty první. Vrací se bloková sazba smyčců a dechová sóla. Nejvirtuóznějšími party se „blýskly“ trubka a lesní rohy. Závěrečná část tvoří svou lyričností a pohyblivějším středním dílem souvislost s druhou větou a nejvíce podle mého soudu připomíná fakturu holywoodské filmové hudby. Ke slovu se zde dostává v první řadě fagot, jehož dlouhé sólo dodává větě specifickou atmosféru.
Dílo je vděčné pro každý orchestr, který má vysoké umělecké ambice a technicky zdatný hráčský potenciál. Nutno podotknout, že Česká filharmonie takový potenciál má a filharmonikové ve všech sekcích zvládli náročná sóla bezchybně, navíc měla jejich hra i potřebnou výrazovou kvalitu.
Z hlediska kompozičních inovací nepřináší skladba nic nového, z pohledu koncertního života však má možnost být častěji uváděnou skladbou a zařadit se po bok skladeb podobného ražení od Bernsteina, Coplanda, Gershwina nebo i Stravinského a Šostakoviče.

Thomas Martin

Další opus večera, dvouvětý Koncert pro klarinet a orchestr Aarona Coplanda (1900–1990) dokončený na sklonku 40. let, se už takovým dílem stal. Přinesl více synkop a „jazzovější“ cítění, v první větě ale také pastorální náladu.
Sólový part Coplandova koncertu, komponovaného původně pro Bennyho Goodmana, hrál americký klarinetista z Boston Symphony Orchestra Thomas Martin. Hrál sice technicky bravurně a pěkným kultivovaným tónem, v dynamicky silných místech se však jeho tón ztrácel v příliš silně hrajícím orchestru. Jinak precizní provedení tak trpělo zvukovou disproporcí mezi orchestrem a sólistou. Nejlepší moment přišel ve chvíli, kdy se Martin zaskvěl v sólové kadenci, jež tvořila předěl mezi dvěma tempově i výrazově kontrastujícími větami.
Kompoziční komplexnost a monumentalita Symfonie č. 7 d moll (1884-1885) Antonína Dvořáka (1841–1904) byla pro Previna možností ukázat své umění v mnohokrát prověřené skladbě. Previn pojal provedení v intencích tradice a nezasahoval do zažitých interpretačních zvyků filharmoniků. Svými úspornými, ale pevnými gesty dával orchestru jasné nástupy a usměrňoval dynamický průběh. Hudba tak plynula přirozeně a provedení bylo jedním z nejlepších, jaké jsem měl možnost slyšet.
Přestože pověst České filharmonie v poslední době trpí vnitřními spory, pod Previnovou taktovkou hrál orchestr velmi dobře. Ukázalo se, že pokud si toto těleso vezme pod ruku schopný dirigent, a Previn navíc u hráčů viditelně vzbuzoval autoritu a respekt, soubor se mu podřídí a posune svou interpretační laťku výše. Není to ovšem pouze případ České filharmonie. Jsem přesvědčen, že podobně soustředěný výkon by byly orchestry jako FOK, PKF nebo SOČR schopni předvést také.
Nevím, jak Previn obstál v kontextu celého letošního Pražského jara, jiné orchestrální koncerty jsem neslyšel. Myslím však, že Previnovo dirigentské vystoupení si rozhodně zaslouží pozornost a uznání.