IV. koncert cyklu soudobé a moderní hudby „Krása dneška“

Vojtěch Esterle 1.3.2010

 

Cembalo ve vybraných dílech nejen soudobé hudby si za téma dalšího koncertu zvolil soubor Prague Modern. Pro opět pěkně zaplněné hlediště Švandova divadla si v úterý 9. února 2010 interpreti připravili zajímavý výběr autorů: od Mauricia Kagela a Manuela de Fally po Jonathana Harveyho a Ondřeje Štochla. U posledně jmenovaného byla pro tuto příležitost objednána nová skladba. Kromě stálých členů mladého souboru jsme si mohli poslechnout i dvě hostující cembalistky: Judit Izsák a Olgu Dlabačovou.

Dramaturgie koncertu mě zaujala v mnoha ohledech již při pohledu do programu, nicméně nejvýraznější linie úvah o funkci cembalového partu ve vztahu k ostatním nástrojům či složkám se posluchačům otevřela záhy.

Mauricio Kagel

První skladba večera představila dva protagonisty – Judit Izsák a cembalo. Dílo nazvané Recitativarie pro zpívající cembalistku (1972) od Mauricia Kagela (1931–2008) posloužilo jako velmi výrazný a překvapivý začátek koncertu, neboť začíná přiběhnutím křičící interpretky přes celý sál na pódium. Poté, co se usadí u cembala, začíná tichý, jakoby dětský rozhovor mezi cembalistkou a jejím nástrojem. Hráčka (v tomto případě trochu i herečka) si čte v notách útržky blíže nespecifikovaného německého textu, z jehož jednotlivých slabik vznikají nečekaná slova.

Cembalo zde má funkci doprovodnou. Ve velmi jednoduché faktuře stálého střídání basu a akordických přiznávek (obojí hráno pouze levou rukou) však stihne za několik minut navštívit mnoho historických hudebních stylů a prolínáním jejich harmonických spojů se spolupodílí na ději, který se v „recitativu“ odehrává. Judit Izsák působila při tomto provedení velmi uvolněně, na cembalo se doprovázela jen jakoby mimochodem a plně se vžívala do přednesu textu a hry s tichem, kterého je zde mezi slabikami a tóny mnoho. Skladba pak vyvrcholila náznakem árie, kde se cembalový doprovod mění na ostinátní basovou linku, nad níž si cembalistka začíná zpívat. Její tichý, neškolený hlas dobře navodil dojem, že si zpívá skutečně sama pro sebe jednoduchou melodii z not, do kterých se dívá poprvé. Performance pak končí opět nečekaným útěkem protagonistky ze scény.
Izsák touto produkcí a svým velkým zaujetím potěšila nejen všechny příznivce Kagelových hudebně-divadelních experimentů, ale dovoluji si tvrdit, že i všechny přítomné.

Poté zazněla skladba Jonathana Harveyho (nar. 1939) Modernsky Music pro hoboj, anglický roh, fagot a cembalo. Zde si tvořili cembalo a skupina dvouplátkových dechových nástrojů (Jan Souček – hoboj, Jaroslava Tajanovská – anglický roh a Tomáš Františ – fagot) vzájemnou protiváhu. Modernsky Music je postavena na rondovém půdorysu, kde se střídají témbrové plochy velmi exponovaných dechů s hybnějšími cembalovými sóly, která místy, stejně jako v předchozí skladbě, odkazovala zejména k barokním tradicím, s nimiž je tento nástroj neodmyslitelně spojen. Všechny čtyři nástroje se scházejí pouze v krátkém rychlém refrénu, který několikrát bizarně přeruší klidnější hudbu. Cembalo zde vtipně doplňuje tři dechové nástroje čtvrtým hlasem, traktovaným stejně jako hlasy dechové, tedy velmi „necembalově“. Nezvyklý zvukový obraz tohoto obsazení byl podpořen expresivním podáním interpretů, kteří se ve svých partech plných multifonik doslova vyžívali.

Po Jonathanu Harveym došlo na očekávanou novinku Ondřeje Štochla (nar. 1975). Pojmenoval ji Ideé fixe pro flétnu, klarinet, housle, violoncello a cembalo (2010). Jde o příjemnou, tichou a klidnou témbrovou mozaiku, jež po členitějším úvodu vrcholí monotónnějšími plochami stavěnými z různých ozvuků „alikvotního akordu“.

Ondřej Štochl

Opravdu jemné barevné nuance jsou působivě podány v dostatečně pomalých změnách, takže si je posluchač stačí plně vychutnat. Štochl se zde v instrumentaci snaží zapojit cembalo po bok měkkých smyčcových a dechových nástrojů jako rovnocenného, tichého témbrového spoluhráče.
Tento záměr však ve velmi tichých plochách příliš nevychází, cembalo i v nejjemnějších jednohlasých gestech vystupuje nad ostatní nástroje a odděluje se od nich. Jeho part přitom není nikterak sólisticky postaven. Lépe se zvuk cembala zapojuje v hlasitějších partiích, ty jsou však v této kompozici spíše výjimkou. Úloha cembalového partu tak není zcela jasná. Přesto mě poslech Ideé fixe potěšil svou jemností a intimitou. Hráli ji Jiří Ševčík na flétnu, Jan Brabec na klarinet, David Daniel na housle, Balász Adorján na violoncello a Olga Dlabačová na cembalo. Oceňuji jejich jistou souhru a soustředění na zvukové nuance. Největší pochvalou je však pro interprety to, že provedení své skladby pochválil v následném rozhovoru i sám autor s náznakem, že takovýto přístup interpretů nebývá zvykem.

Dobře započatý večer zakončil třívětý Koncert pro cembalo, flétnu, hoboj, klarinet, housle a violoncello (1923-1926) Manuela de Fally (1876–1946). Spíše než o koncert se jedná o typ barokního concerta grossa, kde je cembalo překvapivě hráčem tutti a ostatní nástroje představují zvukově slabší sólovou skupinu. Jeho dramaturgické zařazení bylo po jemnostech témbrové hudby dosti prudkým návratem k pastelovým barvám impresionismu a neoklasicismu. Také návrat ke klasické instrumentaci (např. k oktávovým zdvojením melodií v dechových nástrojích) byl dosti tvrdý.
Jinak strhující rytmická hudba sem prostě nezapadla. Obzvláště pak díky pomalé, ale velkolepé druhé větě, jež je založena na opakovaném durovém trojzvuku ve fortissimu, působilo zařazení skladby do dramaturgie koncertu až ironicky. Nakonec sklidili interpreti (kromě výše zmíněných také houslistka Petra Vilánková a opět cembalistka Judit Izsák) za svůj temperamentní výkon zasloužený aplaus, jaký po velmi dynamické a rytmické třetí větě musel nutné následovat.

Vyvrcholení koncertu bylo tedy trochu mimochodné, ale kam jinam zařadit takovéto finále? Naštěstí poslední číslo nepřehlušilo svými fortissimy dobrý dojem ze skladeb předchozích, tudíž celek koncertu v paměti zůstává zabarven jemnými odstíny Ondřeje Štochla, hravostí Jonathana Harveyho a vtipem Mauricia Kagela.

 

Foto: archiv