Krása dneška. III. koncert cyklu Pražské komorní filharmonie

Vojtěch Esterle 28.1.2010

 

První letošní, v sezoně však již třetí, „Krása dneška“ 12. ledna ve Švandově divadle byla věnována dílům skladatele, klavíristy, pedagoga a nově nastoupivšího vedoucího katedry skladby na HAMU doc. Hanuše Bartoně. Jeho skladby zazněly ve světové společnosti Luciana Beria a Henriho Dutilleuxe.

Hlediště pražského Švandova divadla bylo v úterý 12. ledna slušně zaplněno posluchači lačnými soudobé hudby. Příjemné prostředí divadelního sálu umožnilo soustředěný poslech všem návštěvníkům včetně těch v prvních řadách, kteří seděli přímo před zvýšeným pódiem a viděli tak z interpretů víceméně jen nohy.

Henri Dutilleux

Cyklus „Krása dneška“ je tradičně podporován Francouzským institutem v Praze, proto se v hledišti objevila i početná francouzská menšina, již zajisté potěšilo, že na úvod zazněla Citace pro hoboj, cembalo, kontrabas a bicí francouzského skladatele Henriho Dutilleuxe (nar. 1916). Skladba byla napsána v roce 1991 a zajímavě propojuje čtyři velmi odlišné nástroje, které se na první pohled zdají býti neslučitelné. Dutilleux však využívá právě jejich rozdílností a ve sledu diskontinuálních melodických útržků vypointuje jejich vztahy vždy do nečekaných rytmických souher či protiher. Dvoudílnou formu otevírá sólový hoboj, aby mu další nástroje postupně začaly „mluvit do života“ svými

kontrastujícími protimelodiemi a akordickými vstupy. Jednotlivé větší fráze vždy vtipně odděluje zvuk činelu či gongu, při němž se vše zastaví a pak začíná znovu. Druhá část je zahájena cembalem a směřuje k obtížnému kontrabasovému sólu, jež je nakonec shledáno jako vrchol celé skladby. Objevné barevné kombinace mne nadchly zejména ve spojení cembala s bicími (z nichž hlavní slovo měly marimba a vibrafon).

Co mě však nenadchlo, bylo provedení skladby. Hobojista Jan Souček a kontrabasista Ondřej Melecký působili přesvědčivě, zatímco Olga Dlabačová za cembalem a Markéta Mazourová u bicích hrály pouze své party, ale vědomí dalších souvislostí najevo nedávaly. Dirigent Jan Rybář pak u tohoto provedení působil prakticky zbytečně. Takováto komorní produkce se bez dobré znalosti partitury všemi hráči nemůže obejít, dirigování ji v tomto případě nezachrání. A tak mnoho z výše zmíněných rytmických point bylo spíše tušit než slyšet.

Poté již došlo (oproti původnímu seřazení v tištěném programu) na hlavní postavu večera, Hanuše Bartoně (nar. 1960), od nějž zazněla skladba In D pro klarinet a elektroakustickou stopu (z roku 2004). Nelehkého sólového klarinetového partu se s velikým nasazením ujal Jan Brabec. Tento part by mohl být i samostatnou skladbou bez elektroakustického doprovodu, je velmi melodicky vynalézavý a stavebně naprosto vyvážený a strhující. Začíná drobnými, rychle rytmizujícími dvoutónovými odtahy, ty se postupně rozrůstají na krátké čtvrttónové běhy. Celou dobu se vztahuje k centrálnímu tónu d, od nějž se postupně vzdaluje (autor sám popsal skladbu jako jednu jedinou velmi časově roztaženou harmonickou kadenci).

Hanuš Bartoň

Dynamický vrchol skladby přichází v návratu do d-moll v periodické melodii odkazující k balkánskému folklóru. Poté se hudba zklidňuje ve výpravné melodii, čehož ale není docíleno zpomalením tempa, nýbrž rytmickým zpravidelněním a zjednodušením v dlouhých melodických frázích.

Elektroakustická stopa zde plní několik funkcí: 1. harmonickou prodlevu stále připomínající centrální tón d, 2. rytmický „motor“, který postupně zrychluje tempo až do takřka extatického vrcholu (jedna z mála soudobých skladeb, o nichž lze říci, že jsou rychlé – ) – zde patří obdiv Janu Brabcovi za skvěle zvládnutou „souhru“ s neživým spoluhráčem. Jako nejdůležitější jsem však vnímal funkci prostorovou, kdy zvuky z elektronické stopy vrhají tón klarinetu do různých dozvukových a dynamických souvislostí, čímž přidávají skladbě nový rozměr.

Coby třetí a předposlední číslo koncertu přišel na pódium Tomáš Františ s fagotem a Sekvencí XII Luciana Beria (1925–2003). Tuto bezprecedentní virtuozní kreaci založenou na cirkulárním dechu (v tomto případě vskutku nekonečném – pauza, v níž je dost času na nádech se tu nachází až po více než 10 minutách hudby) jistě nemusím popisovat. Dech bere už rozložení not na asi sedmi stojáncích vedle sebe. Když pak začne nekonečné, pomalé glissando z vysoké polohy fagotu dolů, narušované rychlými gesty přes celý rozsah nástroje a efektními bisbigliandy, posluchač se nestíhá divit. Tomáš Františ přednesl skladbu s jistotou a s patřičnou dávkou exhibicionismu, který takovéto produkci nesmí chybět.

Mezi jednotlivými čísly koncertu promlouval k publiku houslista David Daniel, jehož neformální úvodní slova a rozhovor s Hanušem Bartoněm byla příjemná, inteligentní a zábavná a vhodně odlehčila pozornost posluchačů v přestávkách mezi poslechem hudby. V poslední skladbě večera, kterou byly Paralelní prostory I pro flétnu, klarinet, housle, violu, violoncello, klavír a bicí Hanuše Bartoně, pak David Daniel spolu s Jiřím Kabátem (viola) a Balázsem Adorjánem (violoncello) vytvořil smyčcovou skupinu, jeden ze tří relativně nezávislých „paralelních prostorů“. Ve druhém se nacházel klarinetista Jan Brabec a flétnista Daniel Havel, třetí skupinou byly bicí opět v podání Markéty Mazourové spolu s klavírem, za nějž usedl sám autor. Všechny tři skupiny se rozvíjely nejprve samostatně bez vzájemné koordinace, postupně se začaly propojovat. V této skladbě (ač je její obsazení komorní) se toho najednou děje tolik, že závisí na strategii posluchače, kterou skupinu si vybere za základ svého vnímání a do ní mu pak promlouvají skupiny ostatní. Z takto organizovaného „chaosu“ se nakonec vynořuje jednoduchá, pomalá harmonie, která tkáň hudby scelí a dovede do zklidněného závěru.

Tím dospěl do závěru i celý koncert, jenž se právem nazýval „Krása dneška“. Pro všechny posluchače byl tento večer velikým zážitkem a těm, kteří se na něm podíleli, patří velký dík.