08‘ Konvergence No. 3

Lukáš Sommer 13.10.2008

Koncerty Konvergence jsou pro mě stále inspirativnější chvílí. Obdivuji nasazení, s jakým všichni zúčastnění předstupují před publikum a čím dál víc oceňuji, že je tady uskupení, které předává svou hudbu prostřednictvím svých interpretů svým lidem. Obecenstvo ví, co od souboru může očekávat a má jistotu – stejně jako sami skladatelé – že co slyší, je správně. Na krátké historii Konvergence se ukazuje, jak může mladý autor růst, když má kvalitní interpretační zázemí a nemusí přijímat potupnou úroveň hudební dělničiny, která tak často spoluutváří „zvuk“ nových českých kompozic.

První říjnový večer zahájily dvě části cyklu Rulfo/voces kolumbijského skladatele Germána Toro-Péreze, se kterým jsme se mohli setkat loni na půdě AMU při příležitosti jeho návštěvy ČR. Rulfo/voces I pro smyčcové trio a elektroniku přineslo velmi koherentní a čistou zvukovou poetiku, která vyrůstala z intervalového výběru a decentního stínování elektronických prodlev.

Délka úměrná nosnosti – příjemný začátek. U Rulfo/voces III. Vacío el cielo azul (Prázdné modré nebe) jsem ale cítil, jak moje uši počíná nebavit ona sterilní elektronická stopa a jak bych si mnohem raději vychutnal témbrovost violy samotné, která zde byla pojata přeci jen těkavěji. Zvuk tria ve složení Irena Štochlová, Ondřej Štochl a Helena Velická byl kompaktní, výkon O. Štochla v sólové skladbě jako vždy přesný a rezervovaný.

Germán Toro-Pérez

Se Sekvencemi Luciana Beria mám problém a netajím se, že až na tu klarinetovou a houslovou mi připadají (líběj odpustit) nadhodnocené. Opravdu musí být v každém třetím koncertě soudobé komorní hudby „povinná“ Sequenza? Ta fagotová je sice nápaditější než saxofonová a kytarová, ale to ocením pouze v mikrosvětě onoho cyklu. Nepochybuji, že práci na Sequenza XII předcházelo zkoumání nástroje „do posledního závitu“, sama hudební náplň je jistě zajímavá při analýze. Strhujícímu výkonu Tomáše Františe jako by však oponovala skladba bez výraznějšího nápadu, jejímž smyslem má být ekvilibristika fagotu na hranici technických možností. A snad i posluchačových...

K původnímu smyčcovému triu, které zahajovalo večer, se přidal Viktor Mazáček, jehož schopnost strhnout Konvergentní spoluhráče k dramatičtějšímu výrazu se teď náramně hodila. Skladba Sibyl tones Matthew Barnsona si mě zcela získala. Je mi blízký tento konsonantní svět, v jehož jemné instrumentační tkáni se náhle zjeví melodický archetyp, který stejně tak rychle zmizí a nezanechá po sobě nic než právě odezněnou chvíli. Drobné útržky hudby Orlanda di Lassa jsou jen esencí bez konkrétních obrysů a nebýt slova v programu, souvislost je sotva zaznamenatelná. Celá ta valící se běloba jako by zadržovala v čase fragment jiné hudby a skladatel se zaměřil na podprahovou rovinu jednoho okamžiku. Hudební mikroskop, který ukazuje, kolik bohatství je v zdánlivě samozřejmém.

Po Sonetech, které měly uzavírat jednu etapu skladatelského vývoje Ondřeje Štochla, jsem se těšil, jaký úkrok stranou ve své nové skladbě autor podnikne. Skok do neznáma jsem nečekal, pracně vydobytý polárně-harmonický svět si (spíš než o překročení) říká o integraci nových hudebních prvků. Dočkal jsem se. V kontextu předchozích děl Štochl přichází se syrovější a cizorodější témbrovostí, která již není podružná harmonické vertikále, ani „nemoderuje“ lineární jednohlasé kontury. Zajímavé bylo také maximální využití témbrových možností nástroje, kdy klavíristka (Eva Hutyrová) ovládá většinu úhozové hry a vedle ní stojící hráč (autor) obstarává hru flažoletů, hluboké tamboro či drnkání na struny uvnitř korpusu.

Bylo tak docíleno příjemné rovnováhy mezi oběma způsoby hry, zážitek ze zvuku nástroje byl tentokrát i vizuální. Snad proto mi vadil poměrně malý rozměr skladby a příliš rychle započatá gradační plocha, ve které se jednotlivé prvky kumulovaly. Toto řešení na mě vzhledem k použitým prostředkům působilo příliš „správně“ - dobře, že konsonantní rozuzlení nevyvěralo z nějaké zjevně logické odvozeniny předchozího dění. Je zajímavé, že ačkoli autor skladbu nazval Cantus Firmus, můj dojem z ní je spíše punktuální.

Ondřej Štochl

Vrcholem koncertu pro mě bylo Trio No. 2 Salvatora Sciarrino. Čím dál raději mám skladby, z nichž si neodnáším primárně hudební zážitek. Krajní flažoletové polohy houslí (Viktor Mazáček) a violoncella (Helena Velická) jsou základní rovinou díla. Od nekonkrétních obrysů hudba pozvolna přechází k jakémusi deformovanému quasi-folklornímu nápěvu, jež je velmi jednoduchými prostředky – sčítáním hodnot - zadržován v čase. Tento plynulý tok několikrát utne klavír (Eva Hutyrová) dramatickými skvrnami a v poslední pětině díla dojde k rozostření melodického obrysu. Prudká témbrová gradace mě zcela pohltila. Spolu s hudbou jsem setrvával v několika emocionálních intenzích, ale protože to v té nejvypjatější již nebylo fyzicky možné, došlo k destrukci. Jak v partituře, tak v mé hlavě.

Tomáš Pálka

Skladba Tomáše Pálky Shadow of 12 tones vznikla pro potřebu koncertu, jehož náplní měly být výhradně miniatury. Přestože by tento úkol sváděl nejednoho autora k laciné pikanterii, Pálka jej pojal – jak jinak – jako zvukovou paralelu k vyjádření poezie. I tentokrát byla předobrazem báseň Zdeňka Volfa. Tektonický plán kopíruje strukturu krátké básnické strofy a přestože jde o cca pět úhozů, je v nich velmi věrně zakódována esence jednotlivých slov.

Tato „hudba v prášku“ dobře korespondovala s autorovou fragmentární poetikou, každý souzvuk přinesl jinou emocionální rovinu, jejíž trvání je dobře odměřeno. Skladby se ujala členka souboru Michaela Plachká a vrzající klavírní sesle, která jako jediná v sále nepochopila Volfovu báseň.